Už jsme si doma vysvětlili, že prázdniny sice jsou, ale pracovat rodiče musí. A co se vydělá, to se zase hezky rozkutálí – za příměstské tábory, kempy a další letní radosti.

V pátek jsme slavili ukončení sezóny na tenise "dopinknutou" a sobotu s nedělí jsme strávili na dvoudenním tenisovém turnaji v Praze. Počasí vyšlo – možná o pět stupňů méně by vůbec nevadilo – ale atmosféra byla parádní a děti spokojené. Tedy aspoň to starší. To mladší je prostě… mladší. A tak věrně doprovází staršího sportovce úplně všude.

Peru pračku za pračkou a koš k žehlení se plní a plní. Každý den tam něco přihodím, ale zázrakem se to nikdy nevyprázdní. A tak jsem si včera večer dala předsevzetí: Nekoupím si na sebe nic nového, dokud nevynosím všechno, co mám na léto ve skříni. Ani tílko navíc. Ani "jen jedno obyčejné tričko". Prostě nic.

Asi tak, jako se ve firmách na konci roku horečně finišuje, tak teď finišujeme my – před koncem školního roku. A to je, přátelé, úplně jiná liga. Jestli jsem si doteď myslela, že toho je hodně, tak teď už vím, že to předtím byla jen taková zahřívací rovinka – v režimu s jasně daným harmonogramem. Zato teď? Teď je to...