Ony nejsou prázdniny?

V pátek jsme slavili ukončení sezóny na tenise "dopinknutou" a sobotu s nedělí jsme strávili na dvoudenním tenisovém turnaji v Praze. Počasí vyšlo – možná o pět stupňů méně by vůbec nevadilo – ale atmosféra byla parádní a děti spokojené. Tedy aspoň to starší. To mladší je prostě… mladší. A tak věrně doprovází staršího sportovce úplně všude.

S sebou měla samozřejmě svou extra růžovou tašku, která je takovým jejím osobním zavazadlem první třídy. Uvnitř: bločky, růžové propisky se třásněmi na víčku, panenky, oblečky, jedna deka, tablet a sluchátka – celý arzenál na přežití sportovního víkendu v roli fanouška.

V neděli večer, když už konečně padneme do postelí, se na mě syn otočí a zasněně říká:

"To je tak super, že jsou prázdniny! Teď budeme mít dva měsíce volna!"

A já si v duchu povzdechnu, jaké to je být dítě… Ale nahlas odpovím:

"Vy se máte. My s taťkou ale budeme dál pracovat. Vy máte sice nějaké kempy, občas si vás vezme babička, budete jezdit se mnou do práce. A taky si spolu uděláme takový speciální home office. Občas nějaká výprava, jindy klidný den. Uvidíme."

Syn na mě kouká s očima dokořán. Chvíli mlčí a pak konsternovaně pronese:

"Takže… ony nejsou prázdniny?"

A mně v tu chvíli dojde, jak krásně a čistě děti vnímají svět. Dva měsíce volna, zmrzliny, výletů, pozdního vstávání a pohody. Žádné schůzky, žádné pracovní e-maily, žádná každodenní logistika. Prostě jen prázdniny.

A tak mu slíbím, že uděláme maximum pro to, aby to prázdniny opravdu byly.

I když to nebude vždy jako z katalogu, pokusíme se do těch dvou měsíců vtěsnat co nejvíc volnosti, smíchu a společného času.

Protože má pravdu. Prázdniny přece jsou.