Nestíhačka pokračuje… Slowdown nefunguje...
Asi tak, jako se ve firmách na konci roku horečně finišuje, tak teď finišujeme my – před koncem školního roku. A to je, přátelé, úplně jiná liga. Jestli jsem si doteď myslela, že toho je hodně, tak teď už vím, že to předtím byla jen taková zahřívací rovinka – v režimu s jasně daným harmonogramem. Zato teď? Teď je to každý den jinak. A občas i každou hodinu jinak. Teda zatím ten Slowdown moc nefunguje
Víkendy jsou jeden velký sportovní maraton. O víkendu v sobotu jsme úspěšně ukončili mistráky v tenise a hned v neděli vyrazili zase na individuální turnaj, když nebyl víkend před tenis, tak byl fotbalový turnaj. A když náhodou není ani jedno (což je samo o sobě podezřelé), tak byla svatba. Čeká nás dokopná, dopinknutá... Jo a o rodičích na kurtech, by se dal už normálně napsat román nebo spíš hororové povídky, aneb "Osudy zahrabané do antuky", k tomu se taky někdy třeba dostanu.
Ve školce jsme absolvovali besídku s dojemným programem, kde se loučili předškoláci. Dcera se tam rozloučila i se svou školkovou láskou – on už totiž míří do školy, zatímco ona je zatím "jen" středňák.
Ve škole jsme si s manželem nenechali ujít pasování na čtenáře. Krásná ceremonie, hrdé děti, lesklé diplomy a další políčko do kalendáře odškrtnuto.
A kdyby toho nebylo málo, konečně se rozjel i náš stavební projekt. První podpisy ve stavebním deníku – hurá! Materiál navezený na pozemku. Jenže hned první kopnutí bagru do země přineslo klasickou reality-showovou zápletku: seknutý kabel od Cetinu. A aby toho nebylo málo, objevilo se i záhadné potrubí kousek od kabelů, o kterém nikdo nic neví. Takže vícenáklady už si lebedí v rozpočtu a já jen doufám, že celé město nebylo bez internetu – a pokud ano, tak že se to nerozneslo a nebude na mě ukazováno prstem: "To je ta, co nám vypla Netflix!"
Mezitím jsem ladila poslední detaily letní firemní akce. A ano, bylo to trochu jako připravovat svatbu – modlení za počasí, kontrola cateringu, nervy, jestli všichni dorazí, aby se nikdo nezranil při sportovních aktivitách, aby se nikdo příliš neopil… ale hlavně: aby se všichni bavili a odcházeli spokojení. Ať žije týmový duch!
Občas mám pocit, že jedeme v režimu "běž a neptej se, co bude zítra". Ale víte co? Všichni žijem. Děti se smějou, dny jsou dlouhé, večery teplé a jednou si na tohle období budeme říkat: "To byly časy!"
Pevné nervy všem, kteří jedou tuhle jízdu na vlně konce školního roku. Cíl už je na dohled! Tedy dva měsíce prázdnin, práce doma s dětmi, jupí. O tom později.