Psát si tenhle blog je pro mě hezký způsob, jak se ohlédnout za uplynulým rokem. I když ho čtu převážně jen já, pomáhá mi vyváženě se podívat na to, co se dělo a co mi to dalo. Začala jsem ale až v březnu, takže mi jeden kvartál ve vyhodnocení chybí — budu si o to muset ponížit KPIčka.

Snad poprvé za ty roky, co jsem zpátky v pracovním režimu po rodičovské, jsem si vzala dovolenou na celé dva týdny. Dřív to bylo vždycky "aspoň něco" – mezi svátky do kanceláře, nebo ještě 23. prosince ladění posledních tasků a uzavírání restů. Práce mě nepustila úplně, nebo jsem ji nepustila já.

Apokalypsa v podobě netekoucí vody čtrnáct dní před Vánoci byla naštěstí zažehnána a po dvou dnech stačilo "jen" zvednout páku na baterii.

Znáte to… žijete v tlaku, všechno se valí, ale nějakým zázrakem vám to funguje. Běžíte od úkolu k úkolu a držíte si ten svůj malý, křehký domeček z karet. A pak přijde jedna naprosto obyčejná, směšně malá věc — a celé se to sesype. Ne proto, že by ta věc byla velká. Ale protože ten domeček už asi musel spadnout....