Když se to sype, tak se to sype

Znáte to… žijete v tlaku, všechno se valí, ale nějakým zázrakem vám to funguje. Běžíte od úkolu k úkolu a držíte si ten svůj malý, křehký domeček z karet. A pak přijde jedna naprosto obyčejná, směšně malá věc — a celé se to sesype. Ne proto, že by ta věc byla velká. Ale protože ten domeček už asi musel spadnout.

Začalo to píchlou pneumatikou na autě — zrovna v období, kdy všichni přezouvají a jak autorizovaný, tak neautorizovaný servis měl čekací dobu čtrnáct dní. Takže rychlá změna logistiky práce, kroužků a celkového rodinného přesouvání. Naštěstí jsme to zvládli a nějak jsme se s manželem o jedno auto podělili.

Když už byla pneumatika opravená, volá manžel, že mu cestou do práce kámen rozbil přední sklo na druhém autě. Takže operace "logistika" podruhé. Týden čekání na nové sklo i termín v servisu, pak výměna, schnutí… a k tomu několik nových šedých vlasů.

A aby toho nebylo málo, přijedeme z hor a byt pípá, jako bychom ho měli prošpikovaný zabezpečovacím systémem Bílého domu. Ukázalo se, že naše designová tubusová digestoř se rozhodla podat výpověď. Takže jsme museli shodit pojistky, abychom doma vůbec mohli fungovat, a opravář snad dorazí ještě před Vánoci. Jen jsme museli kompletně přeskupit kuchyň — kávovar dát na ostrůvek, mikrovlnku sundat z poličky, protože je to všechno na jednom okruhu toho nešťastného jističe.

Snad poslední tečkou byla odstávka vody, kdy na upozornění stálo, že je situace závažná a opravy potrvají zhruba týden. Člověk chtěl mít umytá okna, upéct čtrnáct druhů cukroví, a místo toho tahá kýble vody a domů nosí barely z obchodu. Dokonce jsme se vrátili i k nákupu velkých balení vlhčených ubrousků — jako když byly děti malé.

Ani běhat před prací nemůžu jít — akce "dát si teplou sprchu" je momentálně nereálná. A i akce "aspoň se umyj" vyžaduje koordinaci rychlovarné konvice, hrnců a kýblů s vodou. Takový malý domácí triatlon ještě před osmou ranní.

Pak jsou také drobnosti jako roztržený zimní kabát z pravého peří, naštěstí je teď 12 stupňů, tak nezmrznu.

Víte, co je na tom všem nejhorší? Že si ani nemůžu ty nové šediny v klidu obarvit. Mám alergii na paraphenylenediamine, takže jakmile se přiblížím ke klasické barvě, mám hlavu jako pátrací balón a během pár minut potřebu na injekci, aby se mi vůbec uvolnilo dýchání. 

Takže letošní insta fotky u stromečku se šedivými, lehce mastnými vlasy si pravděpodobně vyžádají menší retuš.

… a cíl na prosinec? Mít ho víc v klidu. Vánoce budou i bez cukroví, ne?

Vánoce bez cukroví budou na sto procent — ale prosinec v klidu? Tím si už úplně jistá nejsem. Začínám pochybovat, jestli na příštím Mastermindu Klubu Ženy 21. století vůbec splním svůj vlastní prosincový záměr.

Ale kdo ví… třeba ta šňůra trablů konečně skončí a Já budu Happy jak dva grepy.