Voda už teče, to se to pak peče

Apokalypsa v podobě netekoucí vody čtrnáct dní před Vánoci byla naštěstí zažehnána a po dvou dnech stačilo "jen" zvednout páku na baterii.

Tak jsme s dcerou v sobotu nelenily a vrhly se na pečení perníčků. Mezitím kluci odskočili na tenisový turnaj, odkud si syn přivezl krásné 3. místo.
Sobota byla tedy doslova jako malovaná a neděle jen perníčkově pomalovaná, jinak to byla spíš prosincová únava z toho všeho. 

Postupně si odškrtávám všechny ty nefunkční věci, které nás poslední týdny trápily, a tento týden měla konečně přijít na řadu digestoř. Po třech týdnech čekání na opraváře z autorizovaného servisu značky…

Pán mi volá v neděli, den před plánovanou opravou v osm večer, že si vlastně není jistý, jestli mi vůbec pomůže. Prý nemá nový řídicí modul (nebo co, nejsem si jistá, teď jsem odborník na stavbu ne na digestoře), digestoř je strašně poruchová, měnili to už několikrát, ale moduly už nejsou. Navíc je po záruce, takže musí dát přednost záručním opravám. Ale že se mi druhý den dopoledne ozve.

Ozval se. Sice ne dopoledne, ale až v poledne – s tím, že modul opravdu nemá, pomoct mi nemůže a mám si koupit novou digestoř. Ideálně jiné značky. 

Hmm, díky. To jste mi klidně mohli říct už před třemi týdny. Mohla jsem si aspoň zavolat elektrikáře, nechat ji odpojit a nahodit pojistky, neb provizorní přeorganizování kuchyně se mi moc nelíbí, kávovar zabírá ostrůvek a rychlovarnou konvici přendavat na každý čaj k jiné zásuvce také není pohodlné a když člověk žije na minuty, tak tohle je zpomalení.

No nic, zkusím se aspoň na druhou polovinu prosince naladit na klid a pohodu. Zařazuji zpátky do režimu ranní cvičení před prací a zároveň se vracím na tenisové kurty, abych ze sebe trochu upustila páru, která se ve mně za poslední týdny nahromadila jak v papiňáku. A že toho je.

Taky jsem se chtěla vrátit k běhání, ale v 7:30 ráno to není úplně ideální. Je ještě docela šero a já – strašpytel – se opravdu nehodlám dobrovolně prohánět po lesích s představou, že za každým keřem číhá vrah, divoké prase nebo minimálně člověk, co se jen "šel projít". Do toho zima, mlha a všechny ty další okolní vlivy, které běhu zrovna nefandí.

A odpoledne? Tam už není prostor vůbec. Jede se na minuty mezi prací, školou, školkou, kroužky, vánočními besídkami, domácností a nočním balením dárků. Takže běh si nechám nejspíš pod stromeček – třeba jako novoroční předsevzetí.

... a co stavba? 

Pomalu se rýsují všechny pokoje v přízemí a nahoru se dere horní patro, těch pár teplých dní tomu celkem pomohlo. Ale pořád to na stěhování ani vánoční výzdobu nevypadá. Pán ze SIKA pravidelně volá co ta koupelna, říkám no stavíme a on hmm, takže zpoždění chápu.