Zase to uteklo, ty Vánoce...

Snad poprvé za ty roky, co jsem zpátky v pracovním režimu po rodičovské, jsem si vzala dovolenou na celé dva týdny. Dřív to bylo vždycky "aspoň něco" – mezi svátky do kanceláře, nebo ještě 23. prosince ladění posledních tasků a uzavírání restů. Práce mě nepustila úplně, nebo jsem ji nepustila já.

Letos jsem se ale rozhodla jinak. Snažila jsem se všechno stihnout dřív, dotáhnout věci do konce a 18. prosince prostě zaklapnout počítač. A začít nasávat vánoční atmosféru – pohodu, klid, ticho a ten zvláštní pocit, kdy má člověk konečně čas jen tak být. A aspoň ten konec prosinec si užít v klidu, dle sebe!

Hned 19. prosince jsem toho využila naplno. Děti byly ještě ve svých institutech, a tak jsme si s manželem dopřáli ráno jen pro sebe. Tenisový trénink, ke kterému se přidal manžel a my, mamky tenistky – a rovnou jsme si dali čtyřhru.

Pak následovala společná, poklidná snídaně. Benedikty z malejpodnik – to je moje. Ještě poslední nákup drobností a už hurá pro ty dva poklady do školky a školy. A tím jsme mohli Vánoce oficiálně odstartovat společně.

Večer nás čekala premiéra s dětmi v divadle na Rybovce – Česká mše vánoční. Všechno šlo dobře, děti celkem spořádaně seděly. O přestávce jsme si dali chlebíček a sklenku vína a pak to přišlo.

Malá usnula. Což by samo o sobě nevadilo, ale trnula jsem při každém jejím chrápnutí, ano lehce rýma a už to jelo a děsila se, že se probudí do toho úplného ticha, které vždy nastalo, když dozněla hudba. Naštěstí ne – spala vytrvale dál.

A při poslední písni Narodil se Kristus Pán, kdy celé divadlo stálo, jsem seděla s přerostlou holčičkou na klíně, zarytou v hlubokém spánku. No co zpívá se o Ježíškovi, tak já takového malého měla na sobě.

To bychom nebyli my, kdybychom ještě nevyrazili na poslední tenisový turnaj. Tři horké čaje, dvě rajčatové polévky, spousta pomalovaného papíru a dvě procházky Stromovkou s malou.

Malý to totiž dotáhl až do finále, kde podlehl soupeři, a tak si odvážel krásné druhé místo.

A pak už nás čekala cesta dál na sever, do Vrchlabí. Taková naše tradice – odjet těsně před Vánoci na pár dní mimo ten shon. Letos to bylo bez lyžování, ale vůbec to nevadilo. 

Místo lyžování jsme tentokrát zvolili jiný program. Wellness, pomalé procházky po městě a – hlavně – spoustu společně zhlédnutých pohádek. Ty chvíle, kdy se nikam nespěchá, venku je zima a doma/na hotelu teplo, mají svoje kouzlo.

Objevili jsme taky skvělou kavárnu, kde si děti spokojeně hrály a my si v klidu vypili teplý svařák. Bez odbíhání, bez "jen to dopiju", bez stresu. Přesně ten typ chvílí, kdy si člověk říká, že Vánoce vlastně nejsou o programu, ale o tom, že jsme spolu.

Rodinná pohoda, klid a odpočinek – možná bez lyží, ale s pocitem, že takhle je to vlastně úplně "tak akorát". Byl plán vyrazit na Sněžku, ale lehká rýma a kašlík dětí rozhodl, že nakonec, abychom pak 24. neleželi s čajem v posteli.

Když přijedete domů 23. večer, musíte počítat s tím, že to bude fičák. A taky že byl. Všechno dát vařit, nachystat základ na salát, připravit všechno, co se dá udělat dopředu – protože 24. ráno zase odjíždíme a vracíme se až večer.

Plotna jela asi tři hodiny v kuse, něco zapípalo… a hle – error. Přehřátí. Konec. Šlus. Ende. Přesně ve stylu její příbuzné digestoře, která už svůj konec ohlásila dřív. Fakt díky, Philco, kvalita jak vyšitá.

Naštěstí jsem právě dovařila těstoviny na těstovinový salát. Ty byly jen o malý kousek víc al dente, než by bylo ideální, ale v tu chvíli už jsme si vybíravost dovolit nemohli.

Se salátem mi letos pomáhala dcera. Nakrájela brambory a po nasypání hrášku prohlásila: "Tohle jíst nebudu. Nebo to musíš vyndat." Dobré vědět pro příště – rodinný salát bez hrášku.

Syn nemohl vůbec usnout. Bál se, že Ježíška zaspí, což trochu prodloužilo čas na dobalování dárků někdy nad ránem, jejich rozdělování do hromádek pro babičky… a pak už jen odpadnout totálním vyčerpáním.

Den D, neboli "V", byl tu. Děti na nohou už někdy kolem šesté ráno, zatímco já jsem sotva stihla pořádně usnout. Vánoční tempo se nastavilo okamžitě a bez slitování.

Snídaně, pohádka, hodit se do gala, připravit outfit na večer… pak za rodinkou na tradiční setkání u čaje a cukroví a potom už směr Praha. Čekání jsme oddalovali procházkou po Starém Městě – vzpomínali jsme na dobu, kdy jsme v Praze bydleli, ukazovali dětem město a vytvářeli si vlastní tradice. Upřímně, je to pořád lepší než šest hodin sedět doma, pak se najíst a zase sedět.

Cestou jsme se ještě stavili v lese kousek od našeho budoucího domečku dát zvířátkům jablíčka. Rozkrajovali jsme je a hledali své hvězdy – malý rituál, který děti baví víc než jakékoli aplikace.

Pak už jen doma znovu do gala, pustit ve vaně lodičky, shrnout vděčnosti za rok 2025 a napsat přání do roku 2026.

Usadit se ke stolu, dát si do nosu, pak jít vyhlížet Ježíška z pokojíčku a pozorovat světla v bytech okolo. Mezitím "jen rychle" uklidit linku, odskočit si… a pak už kouzlo zvonečku. Papír létal vzduchem a asi za pět minut bylo zase hotovo. 

Další dny patřily návštěvám babiček, sundávání té prokleté digestoře – což otestovalo naše manželství číslo jedna – a koupi nové varné desky. Její instalace pak přišla jako test manželství číslo dvě.

A víte co? Obstáli jsme! 

Samozřejmě to celé nebylo jen růžové. Občas byl oheň na střeše – malé i větší krize patří k životu a k vánočnímu shonu stejně jako cukroví a světýlka. Důležité je pustit emoce ven, pojmenovat je, vysvětlit si je a pak se znovu obejmout. Ať už s dětmi, partnery nebo blízkými.

Právě tyhle okamžiky nás učí trpělivosti, empatii a schopnosti zůstat spolu i v náročných chvílích. Někdy jsou to právě ty konflikty, které nakonec posílí pouta a dělají svátky opravdovými.

 Zase to uteklo, ty Vánoce... Tak za rok a třeba v novém domě...