Třetí týden a čtvrtý týden prázdnin

Třetí týden = jedno dítě, žádné dítě - neplánovaně se to povedlo i letos. Jedno dítě nakonec zůstalo u babičky a dědy skoro celý týden místo původně plánované jedné noci. Druhé si mezitím užívalo svůj příměstský kemp. Ve výsledku jsme tak měli nečekaně pohodový týden. A musím přiznat, že po měsících plných stavby domu, práce a těhotenství přišel takový oddech opravdu vhod.

Ještě jsem stihla zajet na pobočku do Plzně a "rozloučit se" s kolegyněmi. Nakonec ale o žádné skutečné loučení vlastně nešlo. Vzhledem ke všem pracovním změnám se spíš jednalo o poslední osobní návštěvu před porodem. A já jsem ráda, že jsme měly možnost si popovídat i jinak než přes počítače.

Po náročném pracovním týdnu, během kterého jsem odpracovala i pár hodin navíc, jsem si v pátek ráno udělala čas na snídani se synem. Zrovna se vrátil od prarodičů a bylo jasné, že celý týden potřebujeme pořádně probrat. Nechat to až na odpoledne, kdy dorazila i dcera po posledním dni příměstského kempu, by nebyl nejlepší nápad. Dvě děti plné zážitků by se akorát předháněly, kdo bude vyprávět dřív.

Takhle jsme si užili klidnou ranní snídani jen ve dvou. Syn měl prostor všechno vypovědět, já si vyslechla každý detail jeho "prázdnin u babičky a dědy" a odpoledne pak stejný prostor dostala i dcera se svým vyprávěním z kempu. Někdy je vlastně fajn rozdělit si tu dětskou radost na dvě části – člověk si ji může vychutnat naplno a nemusí být zároveň rozhodčím v soutěži o to, čí zážitky byly větší.

Čtvrtý týden = Týden za odměnu - nechybělo mnoho a i čtvrtý týden prázdnin byl letos za odměnu. Na naše tradiční s mužem jako loni sice nedošlo, což je velká škoda, ale i tak si užívám příjemnou změnu režimu.

Celý týden mají děti na starosti manžel a příměstský tábor pořádaný jeho firmou. Ráno jen pomůžu s posledními přípravami a pak už je až do šesti večer všechno na nich.

Dokonce jsem včera zažila takové malé déjà vu. Ráno jsem s nimi vyrazila autem stejně jako před rokem. Cestou jsem vyskočila na metru a pokračovala do kanceláře na centrálu v Praze. Celý den jsem mohla v klidu pracovat a na chvíli si připomenout, jak vypadal můj běžný pracovní život před dětmi v Praze. Byla to vlastně docela příjemná nostalgie.

Jen večerní zkouška outfitu před zrcadlem úplně neodpovídala realitě. Tílko přes těhotenské bříško vydrželo úhledně zastrčené asi tři kroky. Pak už jsem jela styl Anne Hathaway – bříško ven. Když jsem se ho totiž snažila zastrkat zpátky, výměnou za to se dekolt posunul o něco níž, než bylo pro běžný pracovní den úplně vhodné. Takže jsem nakonec usoudila, že těhotenské bříško je přece jen společensky přijatelnější varianta.

Po všech poradách a schůzkách jsem odpoledne zase nasedla na metro a vyrazila za manželem a dětmi. Nechala jsem si časovou rezervu, a tak jsem si cestou koupila ledovou kávu, sedla na lavičku, pustila si do uší podcast (tentokrát se zase po letech vracím k opakování 13 hříchů rodičovství) a jen v klidu pozorovala ruch kolem sebe. Tak obyčejný okamžik, a přitom tak příjemný.

Za chvíli si mě na lavičce vyzvedli a manžel přišel se skvělým nápadem – místo cesty domů a následného přemýšlení, co rychle uvařit, jsme se zastavili ještě na večeři v Praze. Bylo to jedno z těch spontánních rozhodnutí, která nakonec dopadnou nejlépe.

Doma už nás čekala jen klasika – sprcha, pyžama a uložit děti do postele. A kdyby to šlo, usnula bych snad dřív než ony. Přece jen byl tenhle den s těhotenským bříškem o něco náročnější než běžný pracovní den. Ale stálo to za to. Na chvíli jsem si připomněla svůj "starý" život a zároveň si uvědomila, jak moc se za poslední roky změnil – a vlastně jsem za obě jeho podoby vděčná.

Zároveň jsem v práci podepsala všechny papíry k nástupu na mateřskou dovolenou. Byl to takový zvláštní okamžik – na jednu stranu symbolické uzavření jedné etapy, na druhou začátek úplně nové. Dostala jsem nabídku, která byla spíš výzvou. Takovou, která se ale neodmítá. Potvrdili jsme si proto, že i během mateřské a rodičovské dovolené budu dál alespoň částečně pracovat.

Ano, bude to nejspíš pořádný zápřah. Tři děti, nový režim a práce ve větším rozsahu, než jsem původně předpokládala. Ale rodičovská není brzda, když nechceš. Pořád chci být především mámou a na tom se vůbec nic nemění. Zároveň mě ale naplňuje i moje práce a mám štěstí, že působím ve firmě, která rodiče podporuje.

Nikdo po mně nechce sedět od rána do večera v kanceláři ani plnit pevnou pracovní dobu. Důležitá je důvěra, flexibilita a to, že se práce zvládne. A právě to je podle mě pro rodiče malých dětí k nezaplacení. Když vám zaměstnavatel dá prostor zůstat součástí týmu, profesně se rozvíjet a zároveň respektuje, že rodina je na prvním místě, je to příležitost, která se jen tak neodmítá.

Jsem zvědavá, jaké to bude. Možná si za pár měsíců budu klepat na čelo, do čeho jsem se to pustila. Ale znám sama sebe. Mám ráda výzvy a věřím, že když člověk dělá práci, která ho baví, a má kolem sebe podporu, jde skloubit mnohem víc, než by se na první pohled zdálo.

A jako příjemný bonus? Mateřská bude díky tomu o něco štědřejší. Každá koruna navíc se hodí, zvlášť když zrovna řešíte stavbu domu, obměnu vozového parku, odkup části ještě části pozemku od souseda. Najednou se i výběr zásuvek přestane zdát jako tak svazující rozhodnutí – protože rozdíl mezi bílou a matně bílou variantou na celý dům dělá klidně pět tisíc korun.

A přesně tohle je jedna z věcí, které mi dávají smysl. Nepracuji naštěstí proto, že bych musela. Pracuji proto, že chci. Baví mě to, udržuje mě to profesně ve hře a zároveň nám to přinese o něco větší klid při zařizování našeho nového domova.