Třetí týden = jedno dítě, žádné dítě

Od Blue Monday k Yellow Day… aneb když ztichne dětský pokoj

Říká se, že jedno dítě = žádné dítě. A víte co? Ono to opravdu tak trochu platí! Ověřeno vlastní zkušeností. (Samozřejmě to platí až ve chvíli, kdy máte děti dvě a víc – u prvorozeného má člověk pocit, že má minimálně paterčata a nemůže ani na minutu do sprchy.)

Po dvou týdnech chaosu, hluku a nekonečných hádek "to ona!" – "to on!" a křiku z dětského pokoje je doma najednou ticho. Bylo to takové Blue Monday every day.

Ne, nebyl to úplný zen, pořád tu byl jeden malý človíček, který se potřebuje bavit. Ale! Žádné sourozenecké spory, žádné "já chci to, on má víc", žádné dohadování, kdo si vezme jakou pastelku. Jen jeden "klidný" parťák, se kterým se dá domluvit na procházku, vyjížďku na kole…

Najednou jsem měla čas se nadechnout, dát si kafe v klidu, udělat si pedi i mani a dokonce i něco stihnout. A Home office? To je skoro relax, když mi u toho neruší pozornost dvojité kombo otázek a požadavků. Byl to prostě Yellow Day all week...

Zase hezky rychle zpátky do reality! A víte, jak dlouho se vydržely děti nehádat, když se po týdnu znovu viděly? Přesně 10 minut.

Zatím na Only fans nefotím, ale při pohledu na hypotéku a faktury z tenisu, není vyloučeno :D

Hlášení ze stavby

Po překopnutém kabelu na pozemku a záhadném potrubí, které se objevilo v půlce zahrady, se akce Jak se staví sen zase rozjela… a hned zase zpomalila.

"Paninko, ten dům máte podle projektu strašně zapuštěný do země. To vám deště budou dělat neplechu, pojďte se tam potkat a domluvíme zvednutí."

Tak jsme přijeli na pozemek – provázky natažené křížem krážem po celé zahradě a my, inženýři ekonomie, jsme se snažili pochopit a představit si, o čem to tam vlastně mluví. Představivost nakonec zafungovala, princip jsme pochopili a samozřejmě přišla ta nejdůležitější otázka: Kolik to bude stát? Jestli si tu tenisovou sukni a jednu malou letní objednávku oblečení mám vyčítat hodně… nebo jen tak lehce, že jsem to s tím nenakupováním nevydržela dýl. Odpověď? "To bude stejné – nebude se tolik hrabat, nebude tolik hlíny na odvoz." Uvidíme jaká bude realita. Tak jsme podepsali další zápis ve stavebním deníku a teď už jen nedočkavě čekáme, kdy si konečně poklepeme na základovou desku.

V týdnu jsem shodou okolností poslouchala podcast Šťastný dům od Ekonomických staveb, konkrétně první část tématu Dokonalý dům. V podcastu zazněla myšlenka, že někteří lidé staví dva domy. Jeden pro aktuální životní fázi a druhý až na důchod. My bychom chtěli postavit jen jeden dům. Ale takový, který bude dokonalý pro všechny etapy života, když máme malé děti, ale zároveň aby fungoval i v době, kdy budou dospívat, až jednou vyletí z hnízda… a aby se do něj rády vracely i s vlastními dětmi. Chceme místo, které zůstane rodinným domovem napořád – ať už v něm bude žít kdokoliv a v jakékoliv životní fázi.

Není to vlastně výzva? Postavit dům, který se přizpůsobí nám i času. No povíme si za pár let.