Zpátky do režimu? Do jakého?

Zpátky do režimu – Zpět k mým životním rolím - Loni začátek září byl ve znamení logistiky. Rozjet se ve škole a školce, rozplánovat všechny kroužky a snažit se ten rozjezd zvládnout bez šedin.

A letos…?

A povedlo se. Dokonce dva v jednom.

Ke konci jsem sice lehce kolabovala z toho vydýchaného vzduchu a raději si sedla na chodbu, odkud jsem zbytek slavnostního okamžiku sledovala z lavice… Ale viděla jsem. A to se počítá. Takže školní rok zahájen.

3.9. jsme vypravovali syna na fotbal. Všechno podle plánu. Taška sbalená, dítě připravené, už jen nastoupit do auta. A pak říkám:

"Tak fotbal nebude. Balíme do porodnice. Praskla mi voda." Omluvit na fotbale. Vzít jinou tašku. Povolat babičku. Předat děti. A jede se. Byl to celkem fofr. A večer už jsme byli pětičlenná rodinka. 

A vlastně jsme si nemohli přát lepší načasování. Čtvrtek večer porod, pátek už děti zvládly školu s manželem a pak za námi mohly celý víkend jezdit. Žádné složité řešení, kdo kam musí, kdo koho vyzvedne a jak skloubit školu, kroužky a porodnici.

Děti za námi přijely, seznámily se s bráchou, strávili jsme spolu víkend… A v neděli si nás všechny tři mohli odvézt domů.

Takže zatímco jsme ještě ve čtvrtek odpoledne řešili fotbal, večer už jsme řešili úplně jinou sestavu. A tentokrát už definitivně 2 + 3. 

Co je na tom všem nejlepší, je, že si manžel vzal hned otcovskou dovolenou a snad pak přidá ještě týden klasické dovolené navíc. Je mi totiž tou největší a obrovskou oporou, podporou, prostě tátou a životním parťákem. Protože ruku na srdce – dělit tři kousky mezi dva dospělé se pořád ještě celkem dá.

V pondělí jsme se ale hned odpoledne museli rozdělit. Velcí kluci do Prahy na tenis a holky s baby na první sbor. Musím říct, že to byl takový malý křest ohněm. Všechno sbalit. Nandat nás do nového velkého auta. Zaparkovat v centru. Vyndat vajíčko. Dceru. Sebe. A ideálně ještě dorazit včas.

Tak samozřejmě… Přišli jsme pozdě. O celých pět minut. Což je pro mě osobně skoro životní selhání.

Omluvu jsem psala ještě z parkoviště a naštěstí měli všichni pochopení, když mě viděli doběhnout do prvního patra s vajíčkem v jedné ruce, dcerou za druhou a já sama už jsem byla upečená jak nedělní bábovka. První sbor s miminkem tedy máme za sebou.

A v úterý si zase hrdina manžel vzal na starost všechny tři kousky a vyrazil s nimi na fotbal. Já tak mohla do školy na třídní schůzky. Stihla jsem oba svoje školáky, obě třídní schůzky a pak ještě dorazila za zbytkem rodiny na fotbal. Jen jsem zapomněla podepsat lékařské posudky. Takže nám je paní učitelky zase vrátily. A upřímně? Něco, co bych dřív pohlídala levou zadní. Posudek vyplnit, zkontrolovat, podepsat, odevzdat. Hotovo.

Teď byl hlavní mentální úkol:

DODAT POSUDEK. Že by na něm měl být ještě podpis rodiče, už se nějak nevešlo do kapacity operačního systému. A vlastně mě na tom baví, jak se člověk po třetím dítěti naučí předefinovat úspěch.

Dřív: "Všechno je správně a kompletní." Teď: "Je to tam. Nějak. Další."

A možná je to vlastně docela osvobozující.

Protože zatímco dřív bych se za zapomenutý podpis nejspíš sama v duchu peskovala, teď si říkám: Máme doma tři děti. Všichni byli tam, kde měli být. Jeden rodič zvládl všechny tři. Druhý zvládl školu, sbor, tenis, fotbal, miminko, auto, vajíčko a vlastní existenci.

Takže… jeden nepodepsaný papír? To přežijeme a paní učitelky taky.