Akce "Stihni co se dá, dokud máš sílu"

Minulý víkend se tak nesl ve znamení jedné pračky za druhou. A protože od praní už není daleko k žehlení a od žehlení zase k vytírání, skončila jsem nakonec u velkého úklidu. Strávila asi tři hodiny tříděním dětského pokoje. Manžel mezitím vzal děti do Prahy na výlet a na oslavu narozenin kamaráda z tenisu, takže jsem se do práce mohla pořádně opřít. No pořádně, trvalo mi to vše už dýl než bych čekala. 

Výsledek? Jeden pytel skončil v kontejneru, jedna taška holčičích věcí poputuje k jedné mamince, druhá taška klučičích věcí k jiné mamince a ještě jeden pytel zamířil do sklepa. Jarní třídění je tedy letos oficiálně zahájeno.

Loňská akce "Nejdřív vynosím všechno oblečení, co mám, a teprve potom budu kupovat nové" mi letos úplně nevyjde. Do ničeho se totiž nevejdu, takže nějaké volnější kousky budu muset přece jen pořídit. Zjistila jsem také, že těhotenské oblečení je samo o sobě docela slušný byznys (ostatně jako svatba nebo vybavení pro miminko). V jednom obchodě stály obyčejné letní volné kalhoty 500 Kč, zatímco jejich těhotenská verze 1 000 Kč. Rozdíl? Prakticky žádný, ani tam nebyla ta látka přes břicho, jen více vykrojené. Takže jsem sáhla po dvou kusech těch obyčejných. A přesně v takových chvílích se ukazuje, že ta vystudovaná ekonomie se nakonec opravdu hodí.

Musím říct, že s rostoucím pupkem je už teď úklid docela náročný a úplně si nedokážu představit, jak bude probíhat v létě. Asi dost mizerně. Právě proto se snažím stihnout co nejvíc věcí teď, dokud mám ještě sílu. Ani různé pověry o tom, že by člověk neměl mít dětské věci doma příliš brzy, úplně nedodržuji. Chci si všechno postupně vyprat, poskládat a připravit, aby pak bylo vše po ruce. Nejraději bych už nachystala i postýlku, matraci a povlečení, ale to si ještě alespoň měsíc odpustím, to přece jen muž zvládne případně sám...

Tento víkend byl opět ve znamení sportu. Tedy ne přímo u mě, ale hlavně u syna. Proto bylo potřeba začít den alespoň chvilkou pro sebe a vyzkoušet nějaké vzorečky od Comfort Zone od mé kosmetičky a terapeutky z Beautio Prague https://beautio-prague.reservio.com, abych věděla, čím příště obohatit svou skin care armádu.

Stihli jsme také ještě jeden dětský den, kam jsem vyrazila jen s dcerou a malým synovcem, takže trochu pohybu nakonec čekalo i mě. Po náročném dni plném atrakcí jsme se ještě vydali do Prahy za klukama. Všichni jsme tam přespali, abychom mohli v neděli společně vyrazit na tenisový turnaj.

Musím říct, že už jsem si trochu odvykla stresu, který provází individuální turnaje. Přeci jen při mistrovských utkáních je přítomný kapitán týmu a i když každý hraje sám za sebe, děti se navzájem podporují a fungují jako tým. Na individuálních turnajích je atmosféra úplně jiná.

Bohužel se tam pravidelně objevují i přemotivovaní rodiče, kteří mají pocit, že právě jejich osmileté dítě míří rovnou mezi profesionály. A upřímně, není to nic příjemného. Tentokrát nechyběly hlasité emoce ani hádky a chvílemi to vypadalo, že se někteří tatínkové mezi sebou snad i porvou. V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že se do celé situace bude muset zapojit i ten náš.

Děti si z toho bohužel něco odnášejí. Když vidí dva dospělé chlapy stát za plotem, křičet na sebe a divoce gestikulovat kvůli dětskému zápasu, těžko jim vysvětlovat, že sport má být hlavně o radosti ze hry. O to větší škoda je, že právě dospělí někdy dokážou pokazit atmosféru na akcích, které by měly být především o dětech.

Naštěstí se samotný turnaj synovi povedl a odjížděli jsme domů s pocitem, že to stálo za to. Já byla na toho svého pyšná. Nejen na to, co už ve svých čerstvých osmi letech dokáže s raketou, ale i na to, jak to zvládá v hlavě. Právě v tom mají děti často navrch nad námi dospělými. Možná bychom se od nich občas měli učit.