Ve vedlejší roli - Sportovec amatér nr.2
Ve vedlejší roli - Sportovec amatér odkaz na loňský článek. Aneb věčný začátečník, což mě vystihuje snad ještě víc než loni. Tenisové ambice totiž letos na chvíli vystřídala úplně jiná disciplína – třetí těhotenství a snaha fungovat alespoň na základní úrovni.
Rok 2026 a sport? Místo "sportovec amatér" spíš jen amatér. Na začátku ledna jsem zjistila, že jsem těhotná. Třetí těhotenství mělo velmi krušný začátek – energie jsem měla maximálně na přesun z postele na gauč a cesta do školy a školky byla často to jediné, co jsem za den zvládla a odpolední kroužky, to už byl výkon navíc.
Musela jsem tak ukončit i svou slibně rozjetou tenisovou "kariéru". Doufám ale, že už v říjnu zase naskočím na tenisové kurty a postupně obnovím své skilly – nebo spíš formu a radost ze hry.
Když už se tělo dalo trochu do kupy, znovu jsem zahájila ranní procházky. Ze začátku byl výkon už i 2 km, teď to postupně zvedám na 3,5 km a po návratu se cítím, jako bych právě dokončila maraton. Tedy maraton, který jsem nikdy neběžela, ale představuju si, že přesně takhle nějak se asi člověk cítí – unavený, bolavý a trochu překvapený, že ho ještě vůbec poslouchají nohy.
No a představa, že bych snad běhala, je zatím opravdu jen představa. Těžiště se nějak záhadně přesunulo, občas mám pocit, že mám nohy tak o 20 cm jinde, než si myslím, a spíš než elegantní pohyb připomínám člověka ve fázi "hlavně nespadnout". Takže chůze je momentálně to, co mě snad ještě pár týdnů udrží alespoň v nějaké kondici.
Teplé počasí už pomalu ťuká na dveře a s ním i tílka. Jenže když člověk pět měsíců prakticky nic nedělá, tělo si začne žít trochu vlastním životem. A nevím proč, ale třeba moje ruce se mezitím proměnily v jakousi neidentifikovatelnou hmotu, která s tílkem není vůbec, ale vůbec kompatibilní.
Takže to teď po večerech zachraňuju kilovou činkou a upřímně jsem ráda, když ji zvednu párkrát po sobě bez pocitu, že jsem právě absolvovala olympijskou disciplínu. Kde jsou ty časy pětikilovek a osmíkilového kettlebellu, se kterým jsem si kdysi připadala skoro jako fitness influencerka?
Heather Robertson jsem vyměnila za Jessicu Pumple, Mkové kalhoty za Lkové, uvidíme co bude další.
Dalším faktorem je samozřejmě věk. Jak říkají děti: "Mami, nejsi stará, ale už jsi starší…" – děkuju za nenápadné připomenutí reality.
Bolest beder a sedacích svalů je tak občas taky součástí mého každodenního fungování… nebo spíš nefungování. A večer si občas připadám trochu jako důchodce – hlavně ve chvíli, kdy se chci zvednout z gauče a moje tělo si řekne: "A kam přesně si myslíš, že jdeš?"
Zahájila jsem tedy 15minutové protahování na karimatce a budu doufat, že to pomůže. Třeba zase jednou budu z gauče vyskakovat jako laňka… nebo buďme realisté – alespoň jako trochu hbitější lachtan.
Zatímco moje sportovní kariéra jde poměrně svižně z kopce dolů a já mám občas pocit, že se spíš kutálím jako míč, děti jedou ve sportovním režimu na plné obrátky a válcují to za celou rodinu.
Tenis je pořád velkou součástí našich týdnů i víkendů. A jako taková třešnička na dortu nás teď o víkendu čeká taneční soutěž naší malé, kam ji pojedeme podpořit jako správný fanclub. Stejně krásně totiž podporuje ona svého brášku na tenisových zápasech – a teď i na mistrovských utkáních. Takže si sport doma pořád držíme… jen každý tak trochu po svém.
Manžel byl naštěstí docela kolegální a před pár měsíci si – asi už posté – vyvrtnul kotník. Ty vazy už to zjevně berou stylem "my už do toho nejdeme", takže jeho sportovní kariéra teď tak trochu drží basu s tou mojí.
Aspoň v tom nejsme sami – zatímco já bojuju s těžištěm, bolestí zad a kilovou činkou, on si užívá comeback po dalším kotníkovém dobrodružství. Sportovní pár roku rozhodně nebudeme, ale materiálu na rehabilitační historky máme víc než dost.