Ve vedlejší roli - Sportovec amatér
Věčný začátečník...
Tak jsem si zase byla po 14 dnech zaběhat. Podle mé fyzické kondice to ale vypadalo, že jsem neběhala rok… Jazyk až na zemi, nohy jako kámen, ale to je život s dětmi – věčný začátečník. Kdybych neviděla video, kde mě dcera natočila při hře tenisu se synem, možná bych nevyběhla ještě déle. Byla to skvělá, i když poněkud odstrašující motivace, možná souhra špatného světla, nelichotivého úhlu...
Já a sport, to je věčné téma. Jako malá jsem žádný organizovaný sport nedělala – klasická holka z vesnice, co běhala po lese a pak vysedávala na fotbalovém hřišti a okukovala fotbalisty. Naštěstí jsem se dostala do města a zjistila, že existují fitka, skupinové lekce, kickbox a že sledování hokeje je mnohem zajímavější než koukat na fotbal, možná za to mohl spíš jeden konkrétní hokejista, se kterým to táhnu už víc než 17 let a to je další disciplína.
Největší sportovní pokrok jsem u sebe zaznamenala, když jsem začala běhat s kočárkem se starším synem. A v běhu – nejdřív s kočárkem, později bez – jsem vydržela doteď. Tedy s občasnými pauzami, které způsobují moje věčné restartování. Protože jakmile na chvíli vypadnu z rytmu, mám pocit, že začínám zase od nuly.
Po návratu do rodné hroudy z hlavního města a pobytu v zahraničí, s dvěma dětmi na krku, jsem jednou cestou z dětského hřiště, úplně vyřízená, zahlédla skupinku maminek s kupou dětí, jak cvičí na betonovém plácku. Zaujalo mě to. Přes Instagram jsem jim napsala a… od té doby už to budou skoro čtyři roky, co s nimi pravidelně cvičím.
Nejdřív jsem chodila na lekce i s dětmi, což byl skvělý nápad – maminky, které neměly hlídání, měly možnost se hýbat, a děti si mezitím našly nové kamarády. Dnes už cvičím většinou sama. Ráno si doma pustím půlhodinový workout s Heather Robertson, což jde skvěle i tehdy, když jsou děti doma nemocné (jen ne ve chvíli, kdy hoří něco do práce a každá minuta je vzácná). A když je čas, síla a počasí, vyběhnu si alespoň na 3 km. Jenže znáte to – sotva si vytvořím běžeckou rutinu, přijde čtrnáct dní doma s nemocnými dětmi a začínám zase od nuly. Jako ten můj ježek v kolotoči – běžím, běžím, pak se něco pokazí a zase startuju od začátku.
Pohyb se pro mě ale stal neodmyslitelnou součástí týdenní rutiny. Když si nezacvičím nebo si ráno nevyběhnu před prací, něco mi celý den chybí. A jak říká můj švagr: "Dát si ráno sprchu po výklusu znamená, že už tě ani sprcha v práci nerozhodí." A je to přesně tak!
Sport v rodině: Mini tenis, baby tenis, a co dál? Wimbledon?
Já, sportovec amatér, mám syna, který už v šesti letech objíždí tenisové turnaje. Takže zatímco já pořád dokola začínám běhat a hledám svůj rytmus, on se turnaj od turnaje zlepšuje. Sportovní ambice v naší rodině teď táhne spíš on – a rozhodně nemá malé cíle. Na otázku "Čeho bys chtěl v tenise dosáhnout?" odpovídá s naprostou jistotou: Wimbledon!
A musím říct, že ta představa se mi celkem líbí. Sedět v lóži, popíjet šampaňské s jahodami (bez šlehačky, tu nemám ráda) a sledovat syna, jak válcuje soupeře na centrálním dvorci. Realita je teď samozřejmě trochu jiná. Místo elegantního outfitu na prestižním turnaji běhám s tenisovou taškou přes rameno, tahám balíky pití a svačin a přemýšlím, jak ho správně podpořit, když se zrovna nedaří. Jako nesportovec občas tápu – naštěstí mám manžela, bývalou "hokejku" a tenis taky hrál, takže se dokáže do syna lépe vcítit.
Jak podpořit dítě ve sportu, aniž byste mu z toho udělali noční můru?
To je otázka, kterou si pokládám často. Vidím kolem sebe dva extrémy – rodiče, kteří dítě tlačí za každou cenu, a naopak ty, kteří nechávají všechno čistě na něm. Snažím se jít zlatou střední cestou. Dopřát mu dostatek prostoru pro zábavu a radost ze hry, ale zároveň ho učit disciplíně a vytrvalosti. Vždyť sport ho nenaučí jen hrát tenis, ale i zvládat prohry, zpracovávat emoce, mít respekt k soupeři a nebát se výzev. A na tohle jsem fakt pyšná – když vidím, co dokáže mé "malé" dítě, já jako dospělák bych měla co dělat.
Kam ho tahle cesta dovede? To ukáže čas. Možná jednou opravdu budu sedět na tom Wimbledonu, možná ho tenis pustí a vybere si úplně jinou cestu. Ať tak nebo tak, chci, aby sport v životě našich dětí zanechal jen to nejlepší – zážitky, radost a schopnost překonávat sám sebe.
A já? Já si mezitím půjdu zase po 14 dnech zaběhat, protože forma po dvou týdnech doma s nemocnými dětmi mizí stejně rychle jako poslední jahody v šampaňském.