Sedmý týden = tělo řeklo stop
Sedmý a osmý týden = z fretky do offlinu - Loni to bylo z hromady práce rovnou do dovolenkového módu a pak zase zpátky do pracovního kolotoče.
Letos bez té pravé dovolené u moře. Už jsem v tomhle stavu asi nechtěla riskovat cestu někam, kde bych místo rezervování lehátka v 6 ráno ručníky řešila, kde je nejbližší porodnice.
Začátek týdne nebyl úplně růžový. Kombinace hromady aktivit a horka se podepsala na mém těle a nevolnosti z víkendu nakonec skončily až na pohotovosti. Raději jsme nechali malého zkontrolovat, protože toho už bylo vážně moc.
Naštěstí byl malý v pořádku. Jen moje tělo už evidentně nemělo sílu fungovat tak, jak bych chtěla a jak jsem zvyklá.
Pondělí a úterý tak byly plně v režii manžela. U mě se program smrskl na nejnutnější práci, spánek a ležení, co to jen šlo.
Od středy už se síla postupně vracela, ale pořád to není úplně na moje klasické 3km procházky nebo nějaké velké výlety. Upřímně se necítím ani na řízení někam dál nebo na cokoliv náročnějšího.
Takže tentokrát opravdu poslouchám svoje tělo. A ono mi celkem jasně říká, že teď mám hlavně ležet.
Dokonce jsem tentokrát vůbec neplánovala žádné tenisové tréninky pro syna s trenérem. Prostě nebyla síla někam jet, čekat, fandit a zase jet zpátky. A přiznávám, že už jen představa toho celého procesu mě unavovala.
Naštěstí tento týden už začíná fotbal a o víkendu nás místo tenisového turnaje čeká turnaj fotbalový, takže to snad nebude pro mě až takový zápřah. Alespoň na chvíli si vždycky se synem vyrazil pinknout manžel, takže tenis z našeho života úplně nezmizel.
A já jsem za tuhle výměnu sportů tentokrát opravdu ráda.
V rámci aktivit vleže, vsedě jsem se vrhla s dětmi na úklid pokojíčku. Navrhla jsem ořezání všech pastelek a vytřídění fixů.
No, nápad to byl fajn. Vytříděné a ořezané je všechno, pokojíček zase o něco víc připravený na školní rok… jen já mám puchýře přes celý palec.
Takže příště si budu muset vymyslet nějakou aktivitu, u které se člověk tolik nenadře. Třeba sledování pohádky.
Na stavbě jsem byla tento týden také o něco méně aktivní a reagovala hlavně na to, co bylo opravdu potřeba. Když to prostě nejde, tak to nejde.
Chtěli jsme si půjčit auto na vyzkoušení, ale ani na to nakonec nebyla síla. Domlouvat termín, kdy bude mít autosalon auto k dispozici a kdy budeme mít my s manželem oba čas ho pořádně projet, bylo najednou něco, co jsem prostě neměla potřebu řešit hned.
Holt, z porodnice půjdu pěšky, abych začala s formováním postavy, protože podle Instagramu musím přece tři dny po porodu vypadat, jako bych právě vyšla z fitness centra. Takže auto nepotřebujeme, budu běhat po městě se zátěží.
Výzva bude příští týden, kdy na začátku týdne jede manžel na poslední služebku do Německa. Lehké obavy z toho, kdy se to celé rozhodne přijít, samozřejmě jsou. A představa, že cesta z Wolfsburgu je nějakých 7 hodin, mě zrovna dvakrát neuklidňuje.
Ale zkusím se o víkendu ještě víc šetřit, odpočívat a hlavně nikam nespěchat.