Sedmý a osmý týden = z fretky do offlinu

Sedmý týden = Jako fretka/ježek 

Sedmý týden se nesl v duchu finišování věcí do práce před týdnem volna. A jak už to tak bývá, zrovna tehdy se toho nakupilo víc než kterýkoli jiný týden. Takže nebyl čas ani sepsat pár řádků na blog. 

V pondělí pro mne tenisové mamči ještě připravily narozeninové odpoledne s dortem, sushi a sklenkou aperolu, v úterý jsme to rozjely ještě na kurtech, abychom nevyšly z formy. Kdo by to byl v dubnu řekl, že když se tahle čtyřka dá dohromady, poletí to takhle rychle – klukům na kurtu i nám rodičům kolem nich.

Makala jsem jako fretka/ježek od rána do večera – do toho péče o děti, praní hor prádla před dovolenou, po večerech žehlení a balení, shánění posledních krémů… a k tomu ještě tiché chvilky sebelítosti, že se mi zase nepovedlo zhubnout do plavek a bohužel jsem ani v posledním týdnu nenašla moc času aspoň si zacvičit, no nic, tak třeba příští rok a fotky letos budou spíš z dálky no. 

Po celém tom výživném týdnu jsem už dovolenou opravdu potřebovala, ikdyž teda dovolená s dětmi není dovolená. A tak když jsem si pohrávala s myšlenkou, jestli si vzít notebook, jasně jsem si řekla: nebrat! Detox byl potřeba. Věděla jsem, že v práci mě kolegyně zastoupí a co se týče blogu – čtou ho tak dva lidi, takže ti mi to taky určitě odpustí.

Osmý týden = Offline mode

Po maratonu sedmého týdne přišel konečně osmý – náš dovolenkový, offline týden. Čas odložit notebook i pracovní starosti a užít si dny, kdy se řeší maximálně to, jestli jít k bazénu nebo k moři, dát si raději víno nebo mojito, namazat se třicítkou nebo padesátkou… a kdy dětem povolit zmrzlinu – jestli už v 10 dopoledne, nebo vydržet aspoň do 11. A taky otázka sama pro sebe: vytáhnout běžecké boty a jít si zaběhat, nebo je zase schovat do kufru a natáhnout se na lehátko dřív.

Cesta autem do Chorvatska byla překvapivě pohodová. Vyjeli jsme v noci a dopoledne už se koupali v bazénu. Děti jsou už opravdoví parťáci – noční vstávání i dlouhou cestu zvládly na jedničku, nadšené z vidiny moře. Každý měl svá sluchátka, plnou tašku bločků, pastelek a samolepek. Samozřejmě došlo i na nevolnosti, ale v tom už jsem matka veteránka – kelímky ze Starbucks v každých dveřích to jistí.

Resort byl pro mě jako splněný sen – děti spokojené s animačním programem a zmrzlinou na dosah ruky, my dospělí zase s dobrým jídlem, drinkem a výhledem na moře. Každý den jsme střídali bazén, pláž a večerní procházky.

A protože jsme si tenis přece jen nemohli úplně odpustit, vzali jsme si rakety i sem – pinkání s výhledem na moře má prostě svoje kouzlo. Jenže kluci nás k tomu moc nepustili – příplatek 16 € za kurt chtěli využít na 100 %, a moje a dceřina "rekreační" úroveň tenisu tomu asi úplně neodpovídala. 

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy jsem měla pocit, že jsem opravdu "offline" – žádné maily, žádné tabulky, žádné blogování. Jen rodina, moře, dobré jídlo a pohoda. Po prvních večeřích jsem si říkala, že to bikiny body by stejně vydrželo chvilku, takže lítost byla ta tam.

To bychom ale nebyli my, kdyby třetí den nepřišla "krize" – najednou bylo všechno špatně: kurty k ničemu a ještě drahé, předpověď počasí mizerná, protože se na nás hnala bouře Lucas, do toho hádka s manželem… už to skoro vypadalo, že se sbalíme a pojedeme domů. Občas jsme prostě takoví Italové. 

Ale jako vždycky – po každé bouřce vyjde slunce a dokonce i Lucas se nám celkem vyhnul a nic nebylo tak horké, jak to vypadalo. A tak jsme si upustili páru a pak už bylo zase všechno tak, jak má být. 

Byl to týden, který utekl rychleji, než bych chtěla, ale přesně takový, jaký jsme všichni potřebovali. Teď by se hodil aspoň prodloužený víkend plný volna a ticha – doma totiž jede jedna pračka a sušička za druhou a notebook jsem po tom týdnu ani nemohla otevřít jak byl "zalepený" a v klidu si odpočíval.

No a hádejte, kam vedly naše kroky hned po návratu? Ano – rovnou na tenisový turnaj. 

A devátý týden? To budu asi fretka/ježek ve skluzu na druhou.