Osmý týden = pokus o zpomalení a zároveň návrat ke kroužkům

To, že celé léto trávíme na kurtech, už je asi klasika. Ano, lehce jsme zvolnili – není to každý den a každý víkend – ale režim tréninků a nějakých těch turnajů synovi samozřejmě držíme.

V půlce srpna se k tenisu přidal i fotbal a zahajujeme klasickou kombinaci:

tenis, fotbal, tenis, fotbal, tenis… 

A o víkendu podle toho, co zrovna vyjde. 

Dcera sledování tréninků vyplňuje jako správná předškolačka přípravou do školy… 

…nebo samozřejmě přeskakováním sedaček, při kterém já pokaždé v duchu trnu, jak ji budu dole u hřiště sbírat. Případně stavění domečku pro šneky u parkoviště.

Takže zatímco jedno dítě sportuje, druhé se připravuje do školy a já mám mezitím trénink z nervů. Už mi v hlavě běží logistika kroužků od září. 

Loni mi to celkem vyšlo, ale letos do toho máme přece jen o něco víc proměnných. Nová škola dcery, její sbor, mimčo, práce… a do toho třeba ještě stěhování na konci roku. 

Takže zatímco děti si vybírají kroužky podle toho, co je baví, já už v hlavě skládám Tetris mezi tréninky, školou, sborem, miminkem, prací a naším přesouváním z bodu A do bodu B, kde jsme stale nepořídili vůz, který by to splňoval, takový malý camping/office car. A začínám mít pocit, že největší kroužek od září bude logistika pro maminku. 

Co mě o prázdninách opravdu nebaví a na co už ani nemám sílu, je vaření a řešení svačin. 

Takže velké díky za rozvoz jídla a celkem samostatné děti. Snídaně už mají zmáknuté na jedničku – vlastně už mě k ní skoro vůbec nepotřebují, naopak občas. už mám snídani od nich i já připravenou. U svačin je asistence občas ještě potřeba, ale jogurty nebo žervé na chleba už začínají zvládat taky.

No a co se obědů týče? Občas, někdy i častěji, mezi prací prostě kliknu a objednám nám něco dobrého. Jídlo je za chvilku doma, já můžu dál pracovat a děti jsou spokojené.

Win win. Jen možná to, co vydělám, zase obratem předám dál. Ale tomu se říká funkční ekonomika a spokojená mamka. 

Navíc letos žádné zahraničí, ale aspoň tím jídlem trochu pocestujeme. 

Jednou Indie, jednou Thajsko, pak Japonsko, Amerika, Itálie… Když už letos necestujeme my, necháme cestovat alespoň naše obědy. A upřímně, zatím nám to docela funguje. 

Teď už jen naplnit mrazák mraženými knedlíky, pizzou a vývarem, ať pak, až budu v porodnici nebo po porodu doma, všechno hezky frčí samo. 

Protože příprava na miminko není jen kočárek a plenky. Je potřeba myslet hlavně na zásoby pro přežití zbytku domácnosti. 

Do toho ještě zaregistrovat jídelnu, dokoupit chybějící barevné papíry, euro obaly… prostě zařídit všechno, co jde, aby toho na manžela v září už moc nezbylo a mohl se věnovat hlavně dětem. 

A na stavbě? Kromě drobných úprav chybně vyvedených zásuvek – jedna třeba přesně v půlce skříňky v kuchyni – nebo asymetricky vyvedených světel na schodišti… 

Přišel čas na výběr dekoru kuchyně. Upřímně? Trvalo to asi 4 minuty. 

Protože představu jsem měla už dávno. Jen bylo potřeba dobře připravit děti a manžela… a pak už bylo finální odklepnutí vlastně vyloženě formalitka. 

Pomalu jsme začali vybírat i dekor skříněk pod umyvadla. A jsem zvědavá, jestli se tady konečně pustíme do barev a lehké extravagance – alespoň v jedné koupelně – nebo zůstaneme u naší osvědčené kontroverze a koupím barevnější ručníky.

Pokojíčky dětí už stačí jen vymalovat, položit podlahu a dát zásuvky a vypínače a můžeme začít zařizovat.

Malej už to má samozřejmě v hlavě i na papíře, takže teď už jen doufám, že se jeho představa vejde do pokoje a do rozpočtu. 

Zvenku už pomalu fasáda začíná zakrývat oranžové cihly a dům zase působí o něco méně jako stavba a o něco víc jako domov.