Devátý týden/devátý měsíc = uteklo to ...

Devátý týden = Nervy v kýblu - když teď pročítám loňský rok, musím se pousmát. Tehdy jsem měla pocit, že nervy mám opravdu v kýblu. Letos je to vlastně úplně jiná písnička. Nervy v kýblu rozhodně nemám – občas bych tam spíš strčila hlavu, když mi není úplně dobře. Přesně jako teď v sobotu. Moje víkendy tak začínají být poměrně stereotypní – chvíli se cítím skvěle, pak mi není úplně dobře a zvládnu jen přesun mezi ložnicí a obývákem.

Co je ale za mě největší skok za ten rok, je náš dům. Když si vzpomenu, že jsme loni v srpnu stáli u základovky, je až neuvěřitelné, kam jsme se za rok posunuli.

Dneska už stojíme u domu, který má připojené tepelné čerpadlo. Tady tedy došlo k mému "menšímu" koordinačnímu selhání – máme menší bojler, než jsme se na místě domlouvali. Jenže domluva proběhla přímo na stavbě a nikdo ji pak už nikde nezapsal, takže bohužel… máme menší bojler. 

Fungují zásuvky, máme krb, u kterého se tedy manželovi úplně nelíbí venkovní komín. Ten je ale naštěstí přesně podle nákresů, jen na papíře vypadal přece jen o něco méně jako Žižkovská věž. 

A vlastně už "jen" chybí všechno uvnitř pořádně vyladit a dodělat.

Základovka → dům za rok. A i když nás ještě čeká spousta práce, tenhle posun je asi to, co mi z celého loňska přijde nejvíc neuvěřitelné.

Všechno to nějak rychle uteklo. Jak prázdniny, tak i těhotenství. A v obou případech se pomalu, ale jistě blížíme do finále.

Děti si užívají poslední dny bez 100% režimu, zatímco mně už naskakují nové a nové WhatsApp skupiny – škola, družina, kroužky… a to všechno samozřejmě 2×.

Výtvarné kufříky doplněny, bačkory připraveny, aktovky čekají u stolů, pastelky ořezané, jídelny zaplacené, obědy navolené.

Takže školní rok může začít. A já si říkám, že jestli zvládnu logistiku dvou školáků a k tomu porod, tak už mě jen tak něco nerozhodí.

Aktuálně se ale tak trochu bojím, abych malou zvládla první den doprovodit do školy a byla u toho jejího velkého prvního dne. 

Tak uvidíme, kdy se malý brácha rozhodne přijít na svět. Protože termín si sice píšeme do kalendáře, ale je to spíš jen taková orientační informace pro nás rodiče. 

Tenis je, byl a asi ještě dlouho bude naší součástí. A já i s pupíkem pořád ráda plním roli sběrače, když už ne hráče. 

I když… sběrač je možná trochu silné slovo. Míčky zvládnu nakopat na jednu hromadu, ale pak už musí přijít někdo mladší, rychlejší nebo hlavně ohebnější a naházet je do kyblíku. 

Takže moje tenisová kariéra je teď tak trochu ve fázi "asistenta sběrače". Ale počítá se to!

Už se ale těším na jaro, až se zase vejdu do tenisové sukně a zkusím svou tenisovou kariéru obnovit. I když při pohledu na syna na kurtu začínám mít trochu obavy, že jemu už nebudu stačit ani náhodou. Ten už totiž prohání i manžela. 

Tak jen doufám, že mě tenisové mamči vezmou zase mezi sebe a já tu formu nějak doženu.