A prázdniny jsou tady ...

Loňský článek Prázdniny jsou, ale… . 

Loni jsem řešila, jak skloubit práci s prázdninami, letos řeším úplně to samé. Jen jsem k tomu přidala těhotenskou únavu a předávání některé agendy v práci.

Právě proto mám svůj blog tak ráda. Nejen kvůli tomu, že si někdo přečte, co jsem prožila, ale i proto, že se k těm článkům po roce vracím já sama. Připomínají mi, co jsme řešili, čemu jsme se smáli, z čeho jsme měli obavy a jak rychle se některé starosti rozplynou.

A možná je to ta nejhezčí kronika obyčejného života. Protože člověk si často myslí, že na běžné dny zapomene. Ale stačí otevřít článek starý rok a najednou je všechno zpátky – vůně léta, tenisové kurty, dětský smích i ten pocit, že se historie vlastně s úsměvem opakuje.

Tak máme za sebou první celý prázdninový týden a už i kousek dalšího. Moje hlava si ještě úplně nestihla zvyknout, že nastal jiný režim. Přestože kalendář hlásí léto, pracovní tempo zatím nijak nepolevilo a jedu dál naplno.

První prázdninový týden byl všechno, jen ne nudný. Se synem jsme stihli dva dny tenisového kempu v Praze, další den nám plány překazily horečky a mezitím jsem se snažila zvládnout hromadu práce i přípravu předání části své pracovní agendy kolegyni.

Říká se, že léto má být obdobím zpomalení. Zatím mám ale pocit, že se jen změnil obsah diáře. Místo školních povinností přibyly kempy, plánování střídání péče o děti s manželem a každodenní snaha skloubit práci s tím, aby si děti prázdniny opravdu užily.

Přiznám se ale, že se mi to zatím moc nedaří. Pracovní vytížení a odpolední únava spojená s těhotenstvím se totiž s rolí prázdninové animátorky úplně neslučují. A tak se učím přijmout, že nemusím dělat každý den velký program. Někdy úplně stačí být spolu, i když zrovna nemám energii na velká dobrodružství.

A přiznávám, že letos už musím přijmout i některá omezení. Bohužel už nejde jen tak nasednout na kolo a vyrazit na malý výlet. Teď se spíš pomalu ploužím za malými cyklisty, kteří na mě musí trpělivě čekat za každým rohem.

Stejně tak horké letní dny nejsou úplně ideální na dlouhé hodiny strávené na dětských hřištích. Těhotenství si zkrátka říká o jiné tempo. A i když je někdy těžké smířit se s tím, že nezvládnu všechno jako dřív, učím se poslouchat své tělo. Vždyť právě ono teď odvádí tu nejdůležitější práci.

A tak si letošní prázdniny užíváme trochu jinak. Méně kilometrů na kole, méně honění za programem a o něco více odpočinku. A možná je to vlastně dobře – protože děti si často mnohem víc než dokonalý program pamatují to, že jsme spolu a společně se připravujeme na dalšího člena rodiny.

Do toho ani víkendy zatím nepřipomínají úplně odpočinek. Hned ten první prázdninový se nesl ve znamení tenisového mistrovství v Praze. Ve skoro čtyřicetistupňových vedrech to byla pořádná zkouška nejen pro malé sportovce na kurtu, ale i pro jejich fanoušky. A pro těhotnou ženu obzvlášť.

Můj zápas tentokrát neprobíhal na kurtu, ale na dece ve stínu. Výbava? Nekonečné zásoby vody, rozprašovač na ochlazování, mokrý hadr na nohy, druhý na krk a jediné přání – ať už slunce konečně trochu poleví.

Když už má člověk pocit, že ten den zvládl se ctí přežít, přijde další výzva. Jiná tenisová maminka se na mě podívá a s úsměvem pronese: "To tam máte dvojčata, ne? Vždyť termín máte až v září."

V tu chvíli jsem měla chuť vzít ten mokrý hadr z krku a využít ho úplně jinak, než byl původně zamýšlen. Ale protože jsem slušně vychovaná, jen jsem se usmála a šla dál.

Jen mě znovu napadlo, jak snadno si někdy dovolíme komentovat vzhled druhých. A přitom nikdy nevíme, co ten člověk právě prožívá třeba i to, že v tom bříšku na začátku dva opravdu byli, ale příroda dala šanci jen tomu silnějšímu. Těhotenství samo o sobě přináší spoustu změn, se kterými se žena učí sžít. Opravdu k tomu nepotřebuje ještě hodnotit velikost svého břicha.

Druhý prázdninový, tentokrát prodloužený víkend, se – možná už nepřekvapivě – opět nesl ve znamení tenisu. Tentokrát ale pak nechyběla ani narozeninová oslava, kde se sešla pořádná parta dětí od půl roku až po osm let.

Bylo zajímavé jen tak pozorovat rodiče těch nejmenších. Jak se střídají v uspávání miminek, domlouvají se, kdo si teď v klidu sní oběd a kdo mezitím přebalí, nakrmí nebo zabaví dítě. V jednu chvíli jsem si uvědomila, že přesně tímhle jsme si prošli také. A letos? Letos už je to vlastně pohoda. Děti se najedí samy, zabaví se, odběhnou si za kamarády a rodiče mají najednou mnohem víc prostoru si popovídat.

Jenže ta pohoda má datum spotřeby.

Příští rok budeme zase na začátku. Znovu budeme řešit uspávání, krmení, přebalování a nejspíš i to věčné: "Tak kdo teď jde s kočárkem?" Obávám se, že rozhodování bude probíhat osvědčenou metodou kámen, nůžky, papír.

A víte co? Vlastně se na to i těším. I když dobře vím, že příští léto bude úplně jiné než to letošní.