... zase po roce: Ve vedlejší roli - Event koordinátor

Kdo by chtěl malý návrat, může mrknout na můj loňský článek – a já si jen znovu říkám, že ten čas letí snad ještě rychleji, než bych si přála. 

/https://jezek-v-kolotoci.webnode.cz/l/ve-vedlejsi-roli-event-koordinator/

A je to zase za námi. Náš tradiční narozeninový "párty týden". Tolik příprav, těšení, plánování, nákupu dárečků… a pak to uteče během pár dnů.

Letos jsem se rozhodla být trochu líná máma. Nebo spíš praktická. Dorty jsme tentokrát vyřešili oblíbenou Marlenkou. Upřímně – byla to úleva. Vyhnula jsem se všem těm debatám o tom, jaké ovoce kam patří, proč je ho někde moc a jinde málo, a jestli by to nešlo celé udělat úplně jinak.

Výsledek? Všichni byli spokojení.

Jediný, kdo z toho úplně nadšený nebyl, jsou moje džíny. Ty to nesou o něco hůř. Tento týden stravování nedopovídalo jídelníčku, tvaroh a tofu jsem viděla jen v ledničce v poličce a ne na talíři. Ale mám takové tušení, že tohle nebude jen krátkodobý problém, o tom v dalších článcích, kde bych se ráda vrátila zase k jednotlivým rolím... 

Tohle období je pro mě vždycky nesmírně krásné, ale zároveň i hodně emotivní. Je to čas, kdy naše děti slaví narozeniny – a my s manželem si znovu připomínáme, jak nám před lety vstoupila do života ta malá miminka.

Najednou si uvědomuji, jak rychle ten čas utekl. Z těch drobných uzlíčků, které jsme kdysi drželi v náručí, jsou dnes "velkáči". Mají své vlastní názory, sny, plány… a někdy až nevěřím, jak samostatní už jsou.

Každý jejich "den D" mě dojímá. V hlavě se mi vracejí vzpomínky na chvíle, kdy se narodili, na jejich první úsměvy, krůčky, slova… Na všechno, co jsme spolu prožili. Je to směs radosti, hrdosti, ale i takové té jemné nostalgie.

A tak si v těchto dnech vždycky na chvíli dovolím zpomalit. Zavzpomínat. A hlavně být vděčná za to, jaký kus cesty už jsme společně ušli.

Zároveň je to i období pálení čarodějnic, vítání toho pravého jarního počasí a všech těch malých tradic, které k tomuhle času neodmyslitelně patří. Vzduch voní jinak, dny jsou delší a člověk má pocit, že se všechno znovu probouzí k životu.

Patří k tomu i polibek pod rozkvetlou třešní – nebo alespoň pod něčím, co zrovna kvete. Každý rok si říkáme, že letos to zvládneme v klidu a včas… a stejně z toho nakonec bývá malá dobrodružná výprava.

Letos se z toho stal skoro až hon na strom. Objížděli jsme, hledali, pokukovali po každém růžovém či bílém květu, až jsme nakonec stejně skončili tam, kde to máme nejraději – na našem pozemku. Tam na nás čekala naše krásná višeň, jako by celou dobu věděla, že se k ní vrátíme.

A možná právě v tom je to kouzlo. Nejen v těch tradicích samotných, ale i v těch malých cestách, které k nim vedou. V těch chvílích, kdy jsme spolu, smějeme se, hádáme se, kde jsme se fotili loni a kde předloni a vytváříme další vzpomínky, ke kterým se jednou budeme s láskou vracet.

Zahájili jsme také letošní sezónu mistrovských utkání v tenise. A musím říct, že letos je to pro mě v mnohém jiné – a vlastně i o dost příjemnější.

Poprvé po delší době totiž nejsem v roli kapitánky. Odpadla mi tak spousta starostí s koordinací týmu, zajišťováním kurtů, domlouváním termínů a celkovou organizací všeho kolem. Letos tohle všechno řeší "domácí", protože náš "malý" hostuje v pražském klubu, kde mají celý chod pevně v rukou.

A já? Já si najednou můžu dovolit být "jen" divákem.

Sedět v klidu u kurtu, fandit, prožívat každý míček, ale bez toho organizačního stresu v pozadí. A musím přiznat, že je to vlastně moc příjemná změna.

O to víc, když se daří. Když vyjde dvouhra, naváže se úspěšnou čtyřhrou a celý tým si nakonec veze domů výhru. V tu chvíli si člověk jen užívá radost, hrdost a ten krásný pocit, že to všechno do sebe zapadlo.

A já si jen říkám, že někdy je fajn na chvíli vystoupit z role organizátora a prostě si to celé jen užít.

Co je ale opravdu fajn – a vlastně možná to nejhezčí z celého toho loňského kolotoče – je to, že maminky, které bylo ještě loni skoro nadlidský výkon zkoordinovat na společné turnaje, se teď potkáváme dál.

Najednou z toho není jen organizační nutnost, ale opravdová radost. Vznikla z nás skvělá parta, která si má co říct i mimo tenisové kurty. Sdílíme nejen sportovní zážitky našich dětí, ale i obyčejné každodenní radosti a starosti.

A tak si říkám, že to loňské kapitánování nakonec nepřineslo jen pár šedin navíc, ale i něco mnohem cennějšího – nová přátelství.

A upřímně? To za to všechno stálo.