V hlavní roli - stále ta MÁMA
Kdy jindy vydat nový článek o roli mamy než hned po Dni matek?
Děti rostou, osamostatňují se a člověk má občas pocit, že už ho tolik nepotřebují. Ale stejně je pro mě role mámy pořád ta hlavní. A vlastně si myslím, že tou hlavní zůstane už navždy. Jen se časem mění její podoba – z organizátorky svačin a hledání ztracených ponožek, na vrbu, řidičku, psycholožku, občas bankomat… a hlavně někoho, kdo tu je, i když už děti dávno "všechno zvládnou samy".
Jako máma školáka teď řeším jedno velké dilema – samostatné cesty ze školy domů.
Máme to jen pár metrů. Takových těch "vždyť je to za rohem, to přece zvládne" metrů. A přesně to je ten věk, kdy si člověk říká: Nech ho trochu osamostatnit. Nepřeceňuj strach. Nebuď helikoptérový rodič.
Jenže… Už asi třikrát se stalo něco, co ve mně spustilo úplně jiný hlas.
Poprvé mého školáka oslovili starší kluci, tak kolem šestnácti. "Cukroušku," volali na něj. Nepříjemné, divné, ale člověk si ještě řekne – pubertální humor, trapné řeči. Při dalším setkání přidali: "Cukroušku, máme brambůrky, dáš si?" A i když to možná zní jako hloupá pubertální provokace, něco ve mně se sevřelo. Protože některé věty prostě nechcete slyšet směrem ke svému dítěti. Nikdy.
A naposledy? Kolem něj proběhl další puberťák, bouchl ho do hlavy, shodil mu čepici a vysmál se mu.
Naštěstí nic horšího. Nic, co by skončilo slzami, zraněním nebo nějakým velkým průšvihem. Jenže ono někdy stačí i to "jen". Protože od té chvíle se to ve mně pere. Mám dál podporovat samostatnost? Říkat si, že děti musí získávat zkušenosti, učit se fungovat ve světě a že nemůžeme stát za každým rohem? Nebo mám prostě dojít ke škole, těch pár minut obětovat a mít klid, že je v bezpečí?
Je to přesně ten vnitřní boj mezi: Nebuď matka-taxikářka. Nepřeháněj to. Nech ho růst. A zároveň: Co když příště nepůjde jen o hloupé poznámky? Co když to bude něco horšího? Co když si z toho odnese strach nebo nějakou bolístku, která v něm zůstane déle, než si dnes umím představit?
A možná je na tom nejtěžší to, že ani jedna varianta nepůsobí úplně správně. Protože rodičovství je někdy přesně tohle – balancování mezi ochranou a pouštěním. A hledání té hranice, kterou vám nikdo přesně nenakreslí.
Co je vlastně správně?
Klesající porodnost? Tak jsme se rozhodli trochu přiložit ruku k dílu.
Aktuálně připadá v Česku přibližně 1,37 dítěte na jednu ženu. A tak jsme si doma řekli, že nebudeme jen nečinně přihlížet statistikám.
Protože zatímco republikový průměr hlásí něco přes jedno dítě, u nás míříme na skóre 3 : 1. Tři děti na jednu mámu.Dobře… technicky vzato zatím 2+1 ve výrobě, ale trend je jasný.
Když člověk sleduje zprávy o klesající porodnosti, působí to celé dost vážně. Méně dětí, stárnoucí populace, obavy o budoucnost. Jenže za každým číslem jsou skutečné rodiny a skutečná rozhodnutí. Rozhodnutí, která dnes často nejsou jen o tom, jestli děti chceme nebo nechceme, můžeme mít nebo nemůžeme mít, ale jestli máme kapacitu – finanční, psychickou, časovou i logistickou.
Protože mít děti dnes není jen romantická představa rodinného života. Je to taky kombinace nedostatku spánku, věčně rozházeného rozpočtu, školkových viróz, logistiky typu "kdo koho kde vyzvedne" a občasného přemýšlení, jestli není podezřelé sníst večeři vestoje v kuchyni, mimochodem to už dělám teď, tak nevím kde budu jíst pak. A přesto do toho člověk jde znovu.
Takže ano — my se aktuálně snažíme republikový průměr trochu vytáhnout nahoru. Zeptejte se mě ale znovu někdy kolem šestinedělí, jak moc hrdinsky si za tím pořád stojím.
Už se těším až se zase více položím do podcastu a práce od https://marter.cz, zkrácených úvazků a v říjnu snad zvládnu opět konferenci Pro mámy, které se chtějí realizovat – a přitom se z toho nezbláznit https://nextgenwomen.cz.
Foto čistě ilustrativní
– matka ve fázi "ještě relativní klid", vychutnávající si bezkofeinovou kávu a limonádu za 90 Kč místo mojita.