V hlavní roli - MÁMA pokračování

Mama taxi

Úterky. To nejsou dny, které mám naplánované po hodinách – to jsou dny, kdy se jede na minuty. 

Logistika, plánování, time management, vyjednávání, koučink, motivace i krizové řízení v terénu – bez nároku na pauzu, bonusy nebo služební vůz. Co vše mamky zvládnou, tak vůbec nechápu, že zaměstnavatelé váhají s částečnými úvazky a zaměstnáváním maminek.

V pondělí večer jsem dceři předpřipravila zapletené culíčky. Plán byl jednoduchý: ráno vstaneme, ona bude připravená, culíčky hotové, všechno odsýpá. Jenže… ráno vstala, oblékla se a culíčky okamžitě rozpustila. Proč? Prý se jí k večernímu růžovému pyžamu líbily víc než k dnešnímu tričku. Skvělé.

Následovalo diplomatické vyjednávání na úrovni OSN. Podařilo se mi ale z toho rozcuchaného hnízda vytvořit alespoň nějaký účes, který prošel schvalovacím řízením. A světe div se – stihly jsme odejít z bytu s pěti minutovým zpožděním, což je v úterním provozu skoro jako být načas. Za ten výkon bych si zasloužila alespoň nějakou medaili… třeba Diplomatický metál mateřské záchrany.

Školka a škola naštěstí probíhají už bez slziček. Uf. Rychle do práce – ale ne moc rychle, protože bych nerada, aby moje výplata skončila v pokladně městské policie.

Dopoledne plné schůzek, rychlý oběd a hned zase domů. Vyzvednout jedno dítě ve škole, doma připravit věci na fotbal a aerobik. Mezitím zajet k mamce do práce pro papíry do sběru, protože škola vyhlásila akci "zachraňme lesy", a tak jedeme ve velkém. Prokličkovat přes celé ucpané město zpět ke školce, vyzvednout dceru, cestou koupit nový obouvák, protože jsem ten starý zase zlomila – a bez něj je ranní obouvání jako výstup na Everest. Potřebovala jsem jednat rychle, takže první obchod po cestě to jistil.

Pak hurá na fotbal. Vyhodila jsem syna z auta skoro za jízdy, trenérovi oznámila, že mu ho tam nechávám – ani jsem nečekala na odpověď, prostě "tady ho máte, já jedu dál".

Zase přes město – tentokrát s dcerou na aerobik. A už během cesty jsem měla pocit, že já už dnes odcvičeno mám. Byla jsem zpocená až… no prostě hodně.

Na aerobiku jsem měla celou hodinu volna. Luxus. Objednala jsem si kafe, vytáhla notebook a začala dohánět resty do práce. Když dcera docvičila, naložila jsem ji zpět do auta a přes město jsme se přesouvaly na fotbal – abych stihla alespoň pár synových střel na branku.

A pak už jen domů.

Večeře? Na hrdinství nebyl čas. Párky do vody, nakrájet chleba, vytáhnout kečup. Hotovo. Výživově vyvážená strava pro malého fotbalistu a malou tanečnici… tak nějak.