Slunce je tady a s ním snad i pozitivní energie
Tenhle článek mám rozepsaný asi měsíc a pořád se nemůžu dokopat ho dopsat tak, aby dával hlavu a patu, a poslat k publikaci. Už ani nebude úplně aktuální – slunce zase vystřídal sníh, nebo co to vůbec za oknem vidím. Ale na Velikonoce už hlásí 18 stupňů, tak snad je to jen poslední pokus počasí mě vrátit do podzimní deprese.
Teď zpátky do konce února a začátku března…
Mám takový pocit znovuzrození. Ta dlouhá, úmorná zima, mlha a všechno kolem… změny v práci, hromada úkolů doma i kolem baráku.
A teď mám konečně pocit, že se zase vracím k životu.
Po měsíci se vracím i k blogu, který se mezitím propadl na úplně poslední místo na mém seznamu priorit.
Pomalu se vracím k ranním procházkám, které jsou v tomhle slunečném počasí snad největším zdrojem energie — alespoň na pracovní dopoledne. Když dorazí děti, tak už je ta energie ta tam.
Na stavbě to zase pěkně frčí. Od té doby, co osadili okna, to konečně vypadá jako dům s velkým D. Mám obrovskou radost, že je teď krásně vidět, jak k nám bude proudit světlo ze všech stran. Nemůžu se dočkat prvních paprsků východního slunce v ložnici. Posezení u jídelního stolu, kam bude světlo dopadat z každé strany v jakoukoli denní dobu, a taky chvíle na terase — už teď si tam v duchu sedám s kávou, klidně i mezi cihlami.
Dodělává se izolace podkroví, snad se brzy položí i krytina. Elektrika ve spodním patře je také v procesu a obdivuji pana elektrikáře, že se vyznal v mých připomínkách i drobných změnách ohledně vypínačů a všeho kolem.
Už bych se klidně stěhovala, ne že ne… ale ještě si pár měsíců počkáme, ale snad se letos dočkáme
Občas je potřeba doplnit energii i jinak než ranní procházkou. Třeba takové rande se synem — dobrá káva, dortík a chvilka jen pro nás — je skvělé.
Jen kdyby na takové momenty bylo víc času.
Těším se na léto, až ubude kroužků a ten každodenní shon se trochu zpomalí. Dopřejeme si s dětmi taková klidná odpoledne častěji.
No tak zase překopáváme režim – fotbal se už hraje venku, ne v hale, takže se mění místo i čas, a s tím i celá logistika odpoledne, a to hned dvakrát týdně.
K tomu se mění tenis a vzhledem k hostování v jiném klubu na mistrovské zápasy jsou teď pravidelné tréninky i v Praze. Jak to všechno zvládneme, netuším, ale co bychom pro našeho šampiona neudělali.
A až jednou vyhraje Wimbledon, třeba mě pak on pozve na to kafe.
Říkám si, že celkově byl konec února a začátek března tak trochu více o jídle.
Dát si v práci polední pauzu, zajít si v klidu na oběd, posedět a popovídat si má něco do sebe. Je to úplně jiný pocit než na home office — snídat, obědvat i svačit u počítače a přitom nahánět úkoly a minuty k dobru.
Taky jsem hned na začátku jara vyrazila k výživové poradkyni a nechala si upravit jídelníček.
Na léto to sice na six pack nebude, z mnoha důvodů, ale jíst lépe a vyváženě se hodí vždycky.
