Slowdown - učím se zpomalit

Po naražení zadku v saunovém světě, viz předchozí článek, ano i po týdnu to dost bolí a modřiny se vybarvují. Přišel náročnější pracovní týden. Do toho klasika – kroužky, školka, škola, práce, logistika. A aby toho nebylo málo, odložený mistrák v tenise, který bylo potřeba odehrát během týdne. No, co vám budu povídat – ještě o něco větší život ve smyku než ty týdny předtím.

Někdy mám pocit, že jedu na autopilota. Jeden úkol střídá druhý, odškrtávám, plánuju, přepínám role. Máma, parťačka, zaměstnankyně, sportovkyně, partnerka… a někde v tom všem jsem já.

A když už si říkám, že aspoň pátek bude klidnější, dcera mi odpoledne kolem půl šesté usnula na gauči. Neobvyklé. Když jsem ji pohladila po čele, měla ho trochu horké. Teplota začala pomalu stoupat. Manžel byl zrovna na teambuildingu, takže klasika – matka v pohotovosti.

Naštěstí si asi tělo samo řeklo o pauzu. Prospala celé odpoledne, celou noc a ráno vstala úplně fit. Pravděpodobně reakce na očkování v týdnu, možná kombinace s tím vším tempem, které i děti vnímají.

A tak jsem si z toho všeho odnesla jednu myšlenku. Možná bych měla zpomalit dřív, než mě k tomu donutí okolnosti – nebo tělo. Někdy je největší výkon zvolnit.

Svatební den

Sobota tentokrát nebyla klasická tenisová nebo fotbalová – tedy ve stylu "tepláky, mikina a hurá fandit". Naopak. Tahle sobota byla výjimečná. Sváteční. Slavnostní.

Švagrová se vdávala. A tak jsme se všichni hodili do gala. Ne jen tak ledabyle, ale opravdu extra. Šaty, kravata, motýlek, vše sladit, culíčky, sponky, voňavky, gumičky a třpytky.

Děti to milují. Tohle hraní si na velké – být jako dospělí, vybírat si šaty, ladit doplňky, zkoušet, předvádět se. Už měsíc předem žily přípravami, počítaly dny, připravovaly si outfity, a upřímně – měly v tom větší systém než já.

Bylo krásné sledovat tu jejich radost z "velkého dne". Jak si připadaly důležitě, jak si užívaly každou chvilku v roli malých dam a gentlemanů.

A mně to zase připomnělo, že tyhle rodinné chvíle jsou víc než jen události v kalendáři. Jsou to zážitky, které si budeme pamatovat. Ony určitě. A já taky.

Neděle vyčerpání

Ačkoliv jsem během svatby nevypila ani kapku alkoholu – byla jsem řidič –, večer po příjezdu domů v 23 hod. jsem si nalila zbytek prosecca z pátku (ano, vážně mi zbylo, ale už to nebylo úplně fresh pití). I tak jsem si ho dala jako symbolické rozloučení s celým tím svatebním dnem.

A přesto jsem se v neděli cítila úplně bez kapky síly. Tělo nechtělo vstát, hlava odmítala přemýšlet. Měla jsem pocit, jako by na mě někdo hodil deku a řekl: "Dneska už nic nebudeš dělat." A já poslechla.

Celou neděli jsem střídala postel a gauč. Deka, čaj, děti si naštěstí vystačily chvilku samy, a já jen tak byla. V takovém zvláštním stavu, kdy nevíš, jestli jsi nemocná, nebo jen úplně vyčerpaná.

Asi to byl jen dojezd. Dojezd po týdnu v běhu, po emocích, napětí, radosti i stresu. Tělo si řeklo o pauzu – a já mu ji výjimečně dala.

Pomohl i pětihodinový maraton ve finále Roland Garros. Díky němu jsem prostě musela ležet. A jako správná tenisová matka jsem nemohla vynechat neuvěřitelnou hru Carlose a Jannika.

Při té příležitosti jsem okoukla nejen jejich výměny, ale i módu na kurtu – abych věděla, co si za těch deset let vzít, až tam poběží na kurty syn. Člověk nikdy neví, kdy se mu budou módní poznámky z grandslamu hodit.

Pondělí

Síla nebyla, jela jsem ve Stand-by módu, ráno rychlá/pomalá procházka, kde pomalu lezoucí šnek úplně znázorňoval mne. Snažila jsem se v práci udělat co mám, naštěstí děti šli po SPA, takže bylo trochu více prostoru rozložit síly a připravit se na odpoledne plné opět kroužků. 

I mámy potřebují pauzu. Ne proto, že selhávají, ale protože jsou jenom lidi.