... prioritizace, zpomalení, sebereflexe ...

Aneb když konec listopadu byl takový nácvik bilancování na konec roku. 1.1.2026 nebudeme s manželem probírat věci do 5 do rána, ale stihneme to třeba do 3 hodin ráno. 

Musím říct, že mě teď hodně ovlivnilo zapojení do Klubu Ženy 21. století. Celý listopad jsme tam věnovaly tématu RADOST.
A ne — není to žádná sluníčková sekta, kde na sebe foukáme kouř šalvěje, chodíme v kruhu v objetí a usmíváme se jako z reklamy na bělící zubní pastu.

Je to spíš prostor, kde ti konečně dojde, že radost není jen euforie, výskání a konfety.
Že může mít podobu malého, skoro neviditelného zastavení uprostřed jinak šíleného dne. Hrnek kafe, které fakt vypiješ ještě teplé (zázrak, že ano?). Nebo chvíle, kdy si prostě sedneš, vydechneš a dovolíš si nebýt nonstop k dispozici všem a všemu.

Možná i proto víc zanedbávám blog a reaguju pomalu na všechny ty nekonečné whatsappové skupiny. A že jich je.
Školka ofiko s učitelkami. Školka maminky. Škola ofiko. Škola maminky. Tenis ofiko, tenis maminky, fotbal ofiko, fotbal maminky… Do toho rodina manžela, moje rodina — a pracovních skupin mám tolik, že jsem to přestala počítat.

A tak byl pro mě listopad hlavně o prioritizaci, zpomalení a sebereflexi — i když zvenku vypadal jako jeden velký, dokonale neuspořádaný chaos.

V práci se blížíme ke konci roku, takže těch úkolů je najednou nějak podezřele hodně. A stejně jako v životě, i tady bych ráda měla "vyčištěný stůl" — nejen ten fyzický, ale i všechny ty nekonečné složky v počítači a hlavně myšlenky v hlavě.
Jenže to s sebou nese jedno jediné: plné nasazení ve všech rolích. A že jich je.

Dokonce i prodloužený víkend na Lipně se nám tak líbil, že jsme si řekli: proč to neudělat znovu? A tak jsme hned další víkend zabalili kufry a vyrazili jako čistě rodinná jednotka do Krkonoš a do Adršpachu. Do přírody. Na vzduch. Offline. Jen my.

Listopad byl taky plný tenisu. Teda — synova tenisu. Já to upřímně nestíhala své tréninky. Ale on maká celý týden a teď navíc začaly i víkendové turnaje, takže máme až do března víkendy naprosto rozplánované.

Na konci listopadu byl syn oceněn na kraji za reprezentaci regionu na letním oranžovém festivalu. Bylo to krásné, hezké, dojemné… Pro něj i pro nás to bylo obrovsky motivační.

No a na stavbě?
Moje BWC pořád zeje prázdnotou. Strop sice vylitý, beton poctivě tuhne, v prvním patře připravené příčky… ale začít druhé patro? Na to teď počasí moc prostoru nedává.

Nestavte z plněné cihly!
Fakt ne.

Vánoční světýlka tam klukům stavařům letos ještě věšet nebudu, takže mi nezbývá než doufat, že příští rok je tam konečně narvu. A taky doufat, že aktuální prosincová předpověď vyjde a stavbu se podaří vyhnat nahoru.

Před měsícem se strašilo nejtužší zimou za poslední roky a teď hlásí na prosinec třináct stupňů.
Upřímně — kdo má podle toho plánovat stavbu, to fakt netuším.

... a cíl na prosinec, mít ho víc v klidu. Vánoce budou i bez cukroví.