Pořád je co slavit…

Než se pustím do Mezinárodního dne HR, chci nejdřív vzdát hlubokou poklonu všem rodinám, které přežily covidové období se ctí – a bez rozvodu. Protože když se vám v bytě sejde home office, dvě děti a návštěva u zubaře, dostanete flashback do těch slavných "lockdown" časů.

Nedávno jsme si to znovu zahráli. Jeden den jsme byli všichni doma: manžel měl HO a důležité cally se zahraničními klienty, já s dětmi po zubaři – takže školka ani škola se nekonaly. A naše bojiště alias byt dostalo nový level výzvy: "Buďte potichu." Ok, šlo by jít ven, jenomže když si všechno – kabelku, klíče, mikinu – necháte v ložnici (která je momentálně manželovou pracovnou) a on má právě dvouhodinový call, nezbývá vám, než tiše stát přilepená ke dveřím jako ninja a čekat na příležitost uniknout ven. Bez hluku. Což já jakž takž zvládnu… ale děti? Říct jim "prosím, buďte potichu" je jako hodit červený hadr býkovi. Přeloží si to jako "teď se pojďme poprat o pastelku, kterou nikdo z nás nepotřebuje, ale chceme jí oba a ideálně přitom shodit něco skleněného."

Skončily narozeninové oslavy dětí

Balónky odfouknuty, dorty snědeny, dárky rozbaleny (a některé už rozbité). Oslavila jsem Den matek – zaslouženě, samozřejmě. Připravená snídaně, horká káva, obrázky, objetí, "mami, jsi nejlepší" – a pak realita v podobě hádek o vše a nic důležitého.

A než jsme stihli vydechnout, je tu další vlna svátečních dní. Ale víte co? Umět se radovat i z maličkostí je umění. A když se každý den najde něco, co stojí za oslavu, svět je hned veselejší. A někdy i o dort bohatší. Nebo alespoň o rozkvetlou kytičku v obýváku, která ještě není z papíru.

20. 5. – Mezinárodní den HR

Tady přichází chvíle slávy nás HRistů a HRistek. Jupí jej, dobře my. 

Půlka lidí stále netuší, co děláme. A ta druhá si myslí, že jen veselíme se při nástupu zaměstnanců a krutě mlčíme při výpovědích.

Ale HR je jako cibule. Má vrstvy. Jako Shrek. Jednou jsme psycholog – držíme kapesníčky, motivujeme, uklidňujeme, někdy i pomáháme s "jak to celé říct šéfovi". Podruhé event manažer – organizujeme teambuildingy, večírky, onboardingová kolečka… a snažíme se u toho nepřekročit rozpočet a zároveň splnit sustainable požadavky. Dopoledne ladíme onboarding nováčka, v poledne ležíme v excelu s měsíčními podklady pro mzdy a odpoledne řešíme spor o hrnek v kuchyňce (ano, Franta si opět vzal cizí nebo si udělal čaj, ale ne firemní, ale něčí osobní). Jsme taky mediátor, stratég, krizový manažer, kouč, terapeut a občas i tichý pozorovatel (který dává věci do pohybu, i když to tak nevypadá).

A někdy… jsme prostě ježek v kolotoči. Běžíme... a snažíme se, aby to celé bylo jak má. S úsměvem.

A co nás čeká a na co se připravit.

1. 6. – Den dětí

Den, kdy se připomíná, že dětská radost je nakažlivá. A že rodiče jsou event manažeři na plný úvazek – bez volna, bez klidových zón, bez cateringové podpory.

Ale taky den, kdy se někdo jiný postará! Někteří zaměstnavatelé myslí na rodiny, chystají program, balónky, zmrzlinu, soutěže, skákací hrady, vystoupení kouzelníka. Vy jen přijedete, odložíte děti (symbolicky, nelegálně by to neprošlo), sledujete, jak se baví, a večer si je zabalíte zpátky do auta – špinavé, zpocené, šťastné a totálně unavené. A to je výhra.

15. 6. – Den otců

Ano, taky existuje. A je to dobře. Jen ve školce nedělají žádné besídky, nemalují se srdíčka...

Tatínci často stojí trochu v pozadí, někdy to dělají záměrně, někdy je k něčemu nechceme pustit – ale když je potřeba, naskočí do akce jako Batman. Opraví, co nefunguje, někdy neopraví, ale snaží se. Naučí třeba dítě jezdit na kole bez pomocných koleček. Objednají večeři, když máma už nemůže neb nechtějí válčit s plotnou a už vůbec ne vybírat program na myčce.

A i když na Den otců někdy zapomeneme, měli bychom jim to říct a naučit to i děti: Díky. Bez vás by ten kolotoč prostě nejezdil.