... podzim pokračuje...
Jestli něco dokonale vystihuje moji večerní náladu na podzim, tak je to tahle fotka. Sklenka červeného vína – v totálně upatlané skleničce, kterou žmoulám v dlaních, k tomu lžička Nutelly na nervy, zapálená svíčka pro navození atmosféry a náznak podzimní výzdoby v podobě dvou malých pletených dýní.
Já jako letní typ prostě podzim nemám ráda. Až na tu jednu výjimku – když se povede ten úžasně slunečný a teplý den, příroda hraje všemi barvami a mně je příjemně v trenčkotu. Jinak tohle období není nic pro mě. A tak nějak se to projeví na všem a ve všem.
Abych toho neměla málo, přidala jsem se ještě do klubu Ženy 21. století – prý abych na sobě trochu zapracovala. A víš co? Tenhle melancholický podzim je vlastně ideální příležitost. Tak uvidíme, jestli se mi ji podaří chytit za pačesy… nebo mě nakonec zase stáhne gauč, deka a ta proklatá Nutella.
Co se ale opravdu povedlo, byla odložená manželova oslava. Protože byl celý týden na služebce, měli jsme s dětmi dost času všechno nachystat – v Pepcu jsme pořídili pár doplňků, koupili dort, vyzdobili byt a k večeři udělali něco lepšího než jen chleba s máslem a šunkou. Nakonec jsme se všichni schovali v obýváku a při otevření dveří pustili "Happy Birthday".
Původně to mělo být samozřejmě na jeho narozeniny, ale tehdy tomu zdraví prostě nepřálo. Možná ale dobře – takhle to bylo větší překvapení a vlastně i mnohem víc od srdce.
Na stavbě se to nehnulo asi ani o píď. Možná cihla sem, cihla tam, ale strop tam rozhodně nebyl – to bych poznala.
S manželem ale proaktivně pokračujeme v dalších úkolech z našeho to-do listu. Řešíme rozložení a návrh kuchyně, aby bylo všechno jasné už do hrubé stavby. Stejně tak i koupelnu – takže teď máme zase o jednu vizualizaci víc. Myslím, že v SIKU už nás znají jménem, otázka zda mají radost nebo ne když tam zase jdeme.
Nakreslili jsme si i to, jak se budou otevírat okna – aby to celé dávalo smysl a člověk si je při práci náhodou neotevřel do zad. Chtěli jsme se pustit i do výběru krbu, ale upřímně – už na to nějak není síla. A taky, vybírat krb do domu, který zatím existuje jen ve formě pár cihel? To už chce fakt silnou představivost… a tu momentálně nemám.
Dalším malým pozitivem — i když možná spíš menší ostudou — bylo, že jsem si konečně našla dvacet minut a ráno si aspoň zacvičila. Přece jen, sport je lék na všechno a ty endorfiny, které se po cvičení vyplaví, jsou naprostý zázrak přírody.
Opět jsem sáhla po své oblíbené Heather Robertson, která prostě nikdy nezklame. Její cvičení jsou krátká, svižná a přesně tak akorát, abych po nich nezůstala mrtvá, ale měla pocit, že jsem pro sebe fakt něco udělala. Teď už jen doufám, že najdu víc takových dvacetiminutovek… a že mě k tomu gauč s dekou zase nepřemluví.
Když už jsem u toho sportu, tak za sebou máme další víkendový fotbalový turnaj. Oproti tenisu je to pro mě jako diváka naprostá pohoda – když je nějaký spor, řeší ho trenér (a samozřejmě i ti nejaktivnější rodiče). A že těch okamžiků tentokrát bylo!
Na konci turnaje chybělo málo a diváci domácího týmu by snad skočili i na hřiště. Zajímavé bylo sledovat, jak na lavičce sedělo minimálně patnáct samozvaných trenérů – každý přesně ví, jak by to měl dělat ten skutečný. Malí fotbalisti pak dostávali rady ze všech stran, jak to kopat, kam běžet, komu přihrát…
A pak se vlastně nemůžeme divit, jak to v českém fotbale vypadá – když nakonec prohrajeme i s Faerskými ostrovy. Odkopnout balón totiž zvládne i moje dcera. A gól do prázdné brány? Ten dá taky.