Pátý týden = tenisový týden
Kolik tenisu je moc tenisu? Aneb měla bych si asi změnit trvalé bydliště na kurty…
Pátý týden prázdnin za námi a s ním i příměstský kemp číslo tři. Ano, tři. A co bude dál v srpnu? To vážně netuším. Možná dovolená… tedy jinými slovy péče o děti v jiném než domácím prostředí. Možná výjezdní zasedání nervového zhroucení. Možná obojí. Uvidíme.
Tento týden byl tenisový týden – tenis od rána do odpoledne, každý den. Obě děti na kempu, já a manželem v práci. Počasí? To stálo za starou bačkoru. Pršelo, zima, člověk by nejradši zůstal pod dekou s hrnkem čaje a Netflixem. Ale realita byla jiná. Jak říkáme dětem, bez práce nejsou koláče.
Děti makaly. Jedno nadšené a plné energie, druhé to ráno trochu těžce rozdýchávalo… nějaké slzičky bohužel taky proběhly. Ale zvládlo se to. Všichni jsme se snažili a máme to za sebou.
A protože nechci zůstat pozadu, byla jsem tenhle týden na kurtu i já. Vlastní trénink – říkáme tomu interně "příprava na Roland Garros". Jsem na sebe a náš tým maminek fakt pyšná – každý týden se zvládneme domluvit a jít si zahrát. Vylepšujeme údery, smějeme se, dýcháme čerstvý vzduch, hodnotíme jako profíci kvalitu povrchu na kurtech a špatný výplet raket… a máme na chvíli pocit, že taky děláme něco pro sebe a zároveň nás vidí naše děti, to že se snažíme i pro ně.
No a víkend? Sobota domácí turnaj, neděle turnaj v hlavním městě. Ideální si poslechnout rozhovor - Plekanec a Šafářová o výchově i rodičích na turnajích: Proč stresují pětileté děti?
O rodičích na kurtech si udělám speciální díl, i my se pořad hledáme, ale co zažíváme je celý samostatný článek.
Takže – pátý týden: tenis, tenis, práce, déšť, tenis, děti, tenis. Shrnutí? Únava. Radost. Pyšnost.
Letní otázka všech matek: Co s dětmi?
S každou maminkou, kterou potkám, to dřív nebo později sklouzne ke klasice: "Co děláš v létě s dětma?"
Školkové dítě?
Teoreticky ho můžeš přihlásit do různých školek po městě. Prakticky? Pokud mu trvalo půl roku, než si zvykl ve své, tak mu fakt neudělám tour de školka. Každý týden jiná paní učitelka, jiná třída, jiné hračky, jiné děti. To není příměstský program, to je psychologický experiment.
A co s malým školákem?
Jasně, kempy jsou super. Ale taky stojí x tisíc za týden. A takhle osmkrát za léto? Tak to si můžu rovnou vzít druhou práci, abych měla na to, zaplatit hlídání, když jsem v té první.
Naštěstí mám jednu záchrannou vestu: Můžu pracovat z domova. A i když zrovna nemohu já, tak může z domova pracovat manžel.
Není to žádná zenová oáza – dítě na gauči, já na Zoomu, ve sluchátkách dětmi přerušená porada, v pozadí hlášení: "Mami, on mi sněd poslední křupku!"
A co to sousedské hlídání?
Jak to bude fungovat? Bude to fungovat? Funguje to v našem městě?
A co s tím malým školákem, pro které to již být nemá, neb jde o péči o předškoláky.