Ve vedlejší roli ...
Manželka, HRka, sportovec amatér, víkendový architekt domu, sportovní psycholog na kurtu...
A Českého lva získává…
Jsou dny, kdy bych si s klidem pověsila na krk zlatou medaili. A pak jsou dny, kdy bych si nejradši dala pár výchovných… no, však víte kam. Tak to prostě je. Život není jen o dokonalých momentech, ale i o těch, kdy to prostě nevyjde.
Někdy ráno odvedu děti do školky a školy, stihnu si zaběhat nebo zacvičit, pak sednu k počítači a zázračně vymyslím super nápady. Odpoledne děti vyzvednu, rozvezu je na tenis, aerobik, fotbal nebo taneční kroužek, a v mezičase ještě zvládnu připravit skvělou večeři, za kterou bych si mohla dát pomyslnou Michelinskou hvězdu. Dokonalý den.
A pak jsou tu ty druhé dny. Dny, kdy už jen dostat dítě do školky je výkon hodný diplomatického ocenění od prezidenta. V práci je to jen o administrativě a rutinních úkolech, na kurtech to synovi nejde a tenisová raketa má letecký den. Večer přepínám do role amatérského psychologa, protože děti mají milion otázek, dojde i na výměny názorů..., a do toho mi do mailu přistane další nacenění oken na dům – takové cifry, že se mi protočí panenky a můj bankovní účet začíná tiše plakat. A manžel? Ten v zápětí taky.
A přesně o tomhle všem chci psát.
O každodenním chaosu, radostech i výzvách. O chvílích, kdy se cítím jako supermáma, i o těch, kdy mám pocit, že mi to všechno přerůstá přes hlavu.
Nebude snadné to uchopit, sama ještě nevím, jak to celé dopadne a jak bude výsledek vypadat. Ale jedno vím jistě – témat je víc než dost!
Mohla jsem si jednoduše založit jen Instagram a sdílet svůj život tam. Ale ne, to by bylo moc snadné. Já, jako dyslektik, který nikdy moc nečetl, jsem se rozhodla psát blog. To je gól, co?
Tak pojďte se mnou. Protože jestli v tomhle životním kolotoči něco pomáhá, tak je to sdílení – a vědomí, že v tom nejsem sama.
Jo, budu psát blog! Měla jsem nadšení, měla jsem chuť… a pak přišlo ticho. Čtrnáct dní úplného ticha.
Nějak jsem nevěděla, kde začít. Bude to Deníček HR, kde budu sdílet postřehy ze světa práce? Nebo Výchova dětí v Čechách, protože kdo jiný by měl psát o rodičovství než někdo, kdo tím sám žije každý den? Možná Cvičme v obýváku, protože každý, kdo někdy cvičil doma s dětmi pobíhajícími kolem, ví, že je to sport sám o sobě. Nebo snad Partnerská poradna na pokračování, aneb jak to vydržet 17 let ve vztahu a pořád si mít co říct? A co třeba Jak se staví sen bez šedin, protože stavba domu je disciplína, která spolehlivě testuje psychickou odolnost i nejklidnějších jedinců.
Po týdnu mi ale došlo něco zásadního – já to neumím oddělit.
Všechny tyhle oblasti se v mém životě neustále prolínají. Ráno jsem máma, přes den HR specialistka, odpoledne řidička dětí na kroužky, občas amatérská trenérka a večer krizová manažerka, o víkendu architektka našeho domu snů. Když se snažím najít chvilku na cvičení, děti z toho udělají opičí dráhu. Když se pokouším najít "quality time" s manželem, někdo si nutně vzpomene, že potřebuje vyfouknout vajíčka do školky. Když se snažím najít work-life balance, skončím u toho, že běhám mezi povinnostmi a snažím se nezapomenout vyzvednout dítě z kroužku.
Takže jsem se rozhodla neřešit to.
Nebudu psát jen o jednom tématu, nebudu se snažit něco oddělovat, když ve skutečnosti život není rozdělený na kategorie. Bude to blog o všem trochu. Trocha HR, trocha rodičovství, trocha cvičení, vztahů, stavby domu… A možná v tom najdu i svůj vlastní způsob, jak žít život, kde se všechno propojuje, ale zároveň to všechno dává smysl.
A pokud ne? Tak alespoň budu mít na čem stavět další příspěvek.