Květen - všechno kvete ...
Přemýšlela jsem, jak tento článek nazvat. A pak mi došlo, že květen to vystihuje nejlépe. Byl to měsíc, kdy se mi vrátila síla, rozkvetla jsem jak psychicky, tak teda i fyzicky – a já se po hlavě vrhla zpátky do všech svých rolí, s tichou potřebou stihnout co nejvíc, dokud energie ještě drží. V šestém měsíci těhotenství třetího těhotenství už přece jen člověk ví, že tempo si nakonec řekne samo.
V květnu jsem se zase snažila jet na 100 % ve všem.
Jako sportovec amatér jsem se snažila každý den při home office vyrazit ráno alespoň na tři až čtyři kilometry. Děti mezitím sportovaly ještě víc – dcera na již zmiňované soutěži vyhrála první místo, takže doma máme zlatou medailistku.
Jako HR specialistka jsem se snažila zmapovat všechny činnosti své práce. Povedlo se nám vybrat za mě náhradu, která převezme péči o pobočku, až já budu pečovat o baby a snad k tomu lehce zůstat i pracující maminkou, jak by někdo řekl kariéristka.
Jako manažer logistiky rodinného života jsem se snažila stihnout všechny kroužky a dokonce jsme přidali ještě nějaké tenisové sparingy. Zvládli jsme zubaře, přihlásit nového potomka jak k pediatrovi, tak i k zubaři.
Jako víkendový architekt jsem ještě doladila garážová vrata. Jaké auto do té garáže pro pětičlennou rodinku nakonec zaparkuji, je ale stále ve hvězdách. Auta jsme byli taky omrknout – ano, tento měsíc jsem byla i odbornicí na auta a velikosti kufrů. Zvenku to vypadá jako obr, ale pak otevřete kufr a zjistíte, že tam nedáte kočárek, tenisovou tašku a o místě na dovolenou nebo alespoň malý výlet nemůže být ani řeč. Člověk si pak říká, jestli výrobci počítají s rodinou, nebo maximálně s kabelkou a dobrou náladou. Tu já při pohledu na ta auta a čím dál užší možnosti výběru začínám pomalu ztrácet.
A aby toho nebylo málo, ke stavbě ještě řeším odkup části pozemku od souseda, abychom se jednou mohli na zahradě pořádně zrealizovat. Protože nákresů ohniště, bazénu a plácku na sport i odpočinek máme teda do zásoby víc než dost. Jenže to samozřejmě není jen jeden podpis, peníze a hotovo. Kdepak. Papíry na úřady, sousedi, další papíry, další úřady… digitalizace nula, zato šanonů by bylo na malou knihovnu.
Přesně jak nedávno řešily ženy v https://nextgenwomen.cz/klub/ občas (a některé z nás možná pořád) máme tendenci být superorganizátorky všeho. Jenže je potřeba myslet i na sebe. Nechtít být ve všem dokonalé a nepokoušet se zvládat všechno samy. Protože i "manažerka rodinné logistiky" potřebuje pauzu sama pro sebe.
Je vlastně docela vtipné, že je to dneska přesně pět let od chvíle, kdy jsme si v Německu sbalili věci a po roce a půl se vrátili zpátky do Čech. Ten šok si pamatuju dodnes. Na každém kusu silnice jsem se bála, že si na těch dírách vyrazím zuby. A co bylo nejhorší? Pohyb po městě s kočárkem.
Díry v chodnících byly snad větší než ty na silnici a bezohledným řidičům připadal nájezd na chodník jako ideální parkovací místo. A já? S kočárkem, dítětem a skatem přidělaným ke kočárku jsem pak musela na silnici, přeskakovat obrubníky a improvizovat slalom mezi překážkami.
Jak děti rostly, pomalu to odpadalo. Až přišla éra koloběžek a kol — a děti si zase musely osvojit disciplínu "městský překážkový běh", tentokrát slalomem mezi výmoly, auty a vším možným.
A teď, s pupíkem, mám takové déjà vu. Když jdu po tom samém chodníku, který se za těch pět let snad ještě zhoršil, kličkuju mezi auty zaparkovanými na chodníku a už se úplně "těším", až je budu s kočárkem zase objíždět.
Člověk by skoro řekl, že některé české tradice jsou věčné.
Na co jsem ale v květnu pyšná, je úplná maličkost. Protřídila jsem zase o něco víc skříně, poprosila truhláře o dodělání dvou poliček a vytvořila tak prostor pro baby nr. 3 v naší ložnicové skříni.
Nebudeme tak na pár měsíců do bytu pořizovat další komodu a hromadit zbytečné věci. Naopak – zase jsem nám před stěhováním trochu odlehčila. A upřímně, ten pocit, že se něco vejde bez kupování dalšího kusu nábytku, je skoro na medaili. Třeba tomu trochu i pomohl podcast od https://zenasmalem.cz, takže díky.