Když se daří, tak se daří ...
První týden doma ...
Tak máme za sebou první týden s mimčem doma. A nějak jsme to zvládli. Vlastně ani nebyl čas přemýšlet nad tím, jestli to zvládáme, nebo nezvládáme. Prostě jsme jeli.
A protože každá správná týdenní oslava potřebuje nějaký slavnostní moment, zahájila jsem tu naši domácí spálením špaget. Vodu jsem tak vyvařila, že al dente určitě nebyly. Spíš well done. I s hrncem.
V noci jsem pak nějak špatně dovřela lahvičku s mlékem. Takže jsem při krmení polila celého malého, sebe a možná i kus gauče. Přesně to chcete ve čtvrt na dvě ráno.
A pak se v neděli prostřední potomek vzbudí s rýmou a teplotou na hraně.
Takže nová disciplína: Jak udržet tři děti od sebe v bytě 3+kk?
Odpověď? Každý dostane jednu místnost a my s manželem mezi nimi pobíháme.
Jeden pokoj – miminko. Druhý pokoj – "nemocný". Třetí pokoj – zdravý, který už chce hlavně svůj klid.
A my dva jsme něco mezi pingpongovým míčkem a hotelovým personálem.
Takže první týden? Splněno. Gauč přežil. Špagety ne. A my zatím jo.
A jak začal nový týden?
Samozřejmě stylově. Manžel sedne do auta, že pojedou do Prahy na tenis se synem, zmáčkne Start/Stop… a auto mu na displeji ukáže snad všechny kontrolky, které kdy automobilový průmysl vymyslel. A nenastartovalo. Ani neškytlo. Prostě nic.
Takže naše automobilová situace aktuálně vypadá asi takto:
Rodinné auto, které jsme konečně pořídili, dáváme ještě do servisu – po koupi z autobazaru, protože samozřejmě, chce to se někde zapsat a nechat ještě prohlédnout dalším okem.
Druhé auto se dnes rozhodlo, že do Prahy prostě nepojede. Takže jsem čekala na pána ze servisu, zda to nastartuje kabelama nebo budeme muset nandat na odtahovku.
A třetí chudák stojí někde na parkovišti a já mám pocit, že tam tiše přemýšlí, co na nás ještě vymyslet.
Protože proč by měla být logistika rodiny s třemi dětmi jednoduchá, když k ní můžeme přidat ještě logistiku tří aut, z nichž každé má momentálně vlastní program?
A aby toho nebylo málo, v půlce týdne se k autům přidala ještě myčka, která nevypouští vodu. Takže po dvaceti letech zase myjeme nádobí v ruce. Po celé rodince. Což je přesně ta čára přes rozpočet, kterou jsem po třech dětech, třech autech a stavbě domu opravdu potřebovala. Takže Dny Marianne asi letos využijeme velmi prakticky. Spotřebiče do baráku. Spotřebiče do bytu. To ta mateřská zahučí rychleji, než jsem čekala.
Protože toho samozřejmě nebylo málo, život pokračuje i mimo byt.
Na stavbě se zrovna řeší okrajové lišty na schodiště. Prý tam musí být, jinak to mezi vinylem a stěnou bude praskat. Já tam ale lištu nechci. Takže další domácí disciplína: Jak přesvědčit stavební realitu, že moje představa je lepší než fyzikální zákony? Zatím bez vítěze.
Do toho řeším změnu tarifu u ČEZu. Jenže jsme mezitím změnili telefon a adresu, takže nejdřív musí všechno proběhnout přes poštu. Akce na čtrnáct dní. Protože proč by šla jedna věc vyřídit online za pět minut, když ji můžeme udělat hezky postaru a dát jí pořádný časový prostor na rozvoj.
A ještě že jsou v práci zatím všichni tak trpěliví. Moje pracovní tempo je totiž momentálně lehce rozjezdové. Pracuju v takových malých oknech mezi tím, kdy nekrmím, nepřebaluju, neřeším stavbu, neběhám za odtahovkou nebo neřeším něco podobně zajímavého. Takže jestli mi někdo napíše dopoledne a odpovím mu odpoledne, je to vlastně pořád velmi slušný výkon.
Káva v mezičase je ten nejlepší kámoš ...
