Druhý týden = Náročný týden

Představte si dvě velmi aktivní děti, pracující mámu na home office a byt 3+kk.

Jó, už vás taky bolí hlava? Mě znovu začíná, jen co si na to vzpomenu… a dojde mi, že se tohle celé ještě minimálně dvakrát, třikrát přes léto zopakuje.

Manžel odjel hned na začátku týdne na služebku, a tak všechno zůstalo na mně. Práce, děti, domácnost – všechno najednou a pořád dokola. Přes den schůzky, e-maily a snaha tvářit se soustředěně, zatímco v pozadí běží pohádky, lítají třpytky, válí se pastelky a zní nekonečné: "Mami! To ne já, to on/ona!" Večer padnout do postele a ráno znovu.

V úterý jeli se mnou do práce na pobočku, kde jsem nutně potřebovala být na jedné schůzce osobně. Všechno připravené – děti si nahoře v chill-out zóně rozložily malé hračkářství, připravené svačinky, omalovánky… Říkám jim: "Teď budu od 10 do 11 v zasedačce, vy si hrajte a malujte."

10:15 – otevřou se dveře uprostřed porady, kdy pár lidí sedí přímo se mnou v místnosti a zbytek je připojen přes videokonferenci. Vchází dcera a radostně ukazuje, co namalovala.

Ve středu mě začala bolet hlava. Ve čtvrtek to bylo ještě horší… A aby toho nebylo málo, na stavbě jsme řešili špatně naprojektované zapuštění domu – takže rychlé rozhodování, změny, telefonáty, abychom to zase nezdrželi víc, než je nutné.

V sobotu ráno jsem sotva vstala z postele. Tělo i hlava si prostě řekly dost.

Už jsem si říkala, že v pondělí půjdu k doktorovi. Ale stačila volná neděle – bez dětí, bez domácnosti, bez hluku. Navíc s péčí mé úžasné kosmetičky – a bolest byla pryč. Zázrak. Nebo jen obyčejné vydechnutí?

Když jsem tam ležela, jako vždy jsme řešily život. Mám to jako kosmetiku a psychologickou terapii v jednom – prostě sen.

Poukaz k ní – na 90 minut totální relaxace a hovory o životě – by měla dostávat každá maminka už v porodnici. A pak znovu při každém období v životě s dítětem/dětmi – jako třeba u mna na začátku prázdnin. Radši i na konci prázdnin, abych byla na další školní rok plný kroužků a logistiky na minuty. A taky na podzim, před podzimní depkou v sychravém počasí. A vlastně kdykoli, kdy děti doma přestanou být roztomilé a začnou být hlučné.

Ona sama je čerstvá maminka, a spoustu dalších maminek má každý týden u sebe na lehátku. Prázdniny a hlídání? Téma číslo jedna. Všechny to řeší. Každá jinak, ale stejně bezmocně.

Babičky už nehlídají. Buď ještě pracují, nebo je čeká "Ajurvédský pobyt na Srí Lance" (minimálně), případně se už balí do Varů – přece je filmový festival, kde je to teď "v životě".

Školka vám se školákem nepomůže a příměstský tábor? Ten vám vezme výplatu za celé léto, když budete mít štěstí, že se do něj vůbec dostanete.

Naplánovat si volno s manželem? Střídat si dny, abyste pokryli péči o děti, ale zároveň spolu strávili nulový čas? Taky možnost. Taková přímá cesta… k rozvodu.

Teď mě čeká týden jen s jedním dítětem. (Snad bude platit to staré známé: Jedno dítě = žádné dítě.)

Doufám, že se s manželem na home office nějak prostřídáme...

Zatím je v bytě ticho. Nikdo se nehádá. Nikdo nekřičí "mamíííí, on mi vzal…" …tak si radši rychle zaklepu, než to zakřiknu.

Jó, a akce "šetřím na cihly" mi celkem šla. Dokud jsem nezačala chodit na tenis. Pak jsem opravdu nutně potřebovala novou sukni a tričko – protože výkony asi valné nebudou, dle prvních tréninků, ale na kurtu se přece musí hlavně dobře vypadat. Kdo ví, třeba mě zachrání image. A nebo alespoň Instagram.