... odložené narozeniny, nepovedené volby a zrušený víkend na horách ...
To nám ten podzim ale vychází…
Minulý článek končil informací o kuckající dceři. To, že to nakonec spadne celé na mě, jsem ale nečekala. Začalo to nenápadně – jen mě trochu bolela hlava. Během pár hodin se ale přidala rýma, ucpané dutiny, bolest svalů a já byla schopná maximálně nandat notebook na klín a pracovat z postele nebo gauče. Litry čaje, inhalace a naděje, že to brzo přejde. Protože se teď všude zase mluví o covidu, udělala jsem si test – naštěstí negativní.
Ve čtvrtek pak dorazil ze školy syn, podezřele unavený. Sáhnu mu na čelo – ajajaj. Teploměr ukázal 38 °C. Takže Nurofen, deka a do postele. V pátek omluvenka leželi jsme dva...
Ve vedlejší roli: Manželka
Tak to se opravdu nepovedlo. Manžel měl ve čtvrtek narozeniny. Plán byl skvělý – manžel přes den v Praze, my s dětmi doma upečeme dort, vyzdobíme byt a večer společně oslavíme. A o víkendu hurá do Krkonoš – to byl totiž ten pravý dárek. Trochu si odfrknout, jen my čtyři, wellness, příroda… prostě paráda.
No, realita? Role manželky tentokrát opravdu byla vedlejší. Nebyla jsem schopná vůbec ničeho, takže manžel si zařídil home office a převzal velení. Vodil děti do školy i školky, staral se o ně, vařil čaj mně i pak synovi… prostě obětavý hrdina týdne.
Dort jsem nestihla upéct, ani jsem neměla sílu sjet do obchodu. O nafukování balónků nemohla být ani řeč – hlava mi třeštila sama o sobě, ještě do něčeho foukat? Ani náhodou.
A víkend v Krkonoších? Zrušeno.
Když dorazil i syn s horečkou, bylo rozhodnuto. Jet do hor by asi nebyl úplně nejlepší nápad. Túru bych nezvládla ani s Ibalginem a do vířivky nebo sauny bychom se sotva doplazili – jedna malá kuckající, jeden po horečce a já totální chcíplotina.
Narozky musíme oslavit jindy a Krkonoše se v listopadu už snad povedou.
V pátek jsme původně měli oba rychle odvolit ve dvě a vyrazit na sever. Jenže to se samozřejmě nekonalo. K volbám jsem se dostala až v podvečer, když jsem konečně nabrala trochu sil.
Zastavila jsem se ještě kouknout na stavbu, hodila lístek do urny – a pak rovnou zpátky do postele.
Volby a kontrola stavby mě vyčerpaly tak, že jsem byla nakonec opravdu ráda, že jsme na ty hory nejeli.
Co se výsledků voleb týče, je to smutné, ale bohužel jsme to tak trochu čekali, dle průzkumů. Můj syn – rodinný volební analytik – by to možná rozebral víc do hloubky. Za pár let ho úplně vidím, jak místo Jana Špačka vede volební debaty v televizi.
Tak se teď ukažte, jak bude všechno sluníčkové.
Já doma taky slíbím, že všem dám nové mobily, pořídím si auta na každé roční období, všichni budou umět tenis bez tréninku a ještě mnoho dalšího. Sice pak děti budou mít hypotéky, dluhy a budou do smrti pracovat, ale bude to přece super easy peasy.
Ve vedlejší roli: víkendový architect
Páteční kontrola byla rychlá – obvodové stěny stojí, někde už jsou i překlady. Snad se stihne aspoň strop; o střeše si nechám zatím jen zdát.
Měli by se zaměřit na okna a začít objednávat.
Na víkend jsme naplánovali další schůzku k vizualizaci kuchyně. Vizualizace máme – až na to, že bychom je mohli prodávat, jen je zatím nemáme kam aplikovat.
Pomalu se mi rozplývá sen o příštích Vánocích v novém… Ale výhled z ložnice bude jednou moc hezký, až bude.
