A máme tu podzim ...

Kalendář oficiálně hlásí podzim a bohužel to potvrzuje i realita. Ráno vstáváš a je tma, večer jdeš spát a je tma, a přes den? Taky tma, protože podzimní mlha. Deky jsou vyndané, teplé ponožky připravené, svíčky rozmístěné a rovnou připsané na seznam dalšího nákupu, protože tuším, že jich letos padne hodně. Dekorativní dýně pomalu vytahuji ze skříní – děti totiž milují Halloween a než přijde čas vánoční výzdoby, vyladíme to celé do oranžova.

Sama sobě jsem ještě slíbila, že topení nezapnu aspoň do půlky října, neb akce šetřím na cihly formou zmenším nákupy oblečení se pořad ne a ne zrealizovat, tak zkouším alternativy. I když, přiznávám, každé ráno v obýváku mám silné nutkání pootočit kolečkem na radiátoru. Nakonec mě ale cestou do školy a školky zahřeje svižná chůze a pak se i pracuje líp, když je trochu chladněji – doslova s chladnou hlavou, což je teď víc než vhodné.

Po ukončení letní tenisové sezóny a odehraném posledním turnaji mého syna přišel konečně volný víkend. Fotbalový turnaj jsme pro tentokrát odvolali a s partou vyrazili na výlet na víkendový pobyt. A ono to vlastně vůbec nebylo špatné – místo závodního frmolu klidný den venku, čerstvý vzduch a společně strávený čas. I když přece jen, když jede 8 dospělých, 7 dětí a tři psi, tak to úplný odpočinek není, zvlášť když se k tomu přidají různé indispozice a jiné nepříjemné situace – ale samozřejmě i ty příjemné, které ty špatné trumfnou.

Náš apartmán na Statku Napořád nesl název Dřímal, dřímala bych víc co si budeme nalhávat, ale to jednou taky přijde. Sněhurku měla jiná rodinka, nechyběl Šmudla ani Štístko, pro děti to bylo super – obzvlášť když jsme s sebou měli našich sedm trpaslíků. 

Na stavbě to pokročilo. Lehce… opravdu jen lehce. Koupelnu jsme v SIKU vybrali a nechali nakreslit, ale zatím pro ni není místo – pořád jen na papíře. Obvodové stěny prvního patra jsou hotové, a tak se teď modlím, aby podzimní počasí přálo a stihl se alespoň udělat strop.

I když předpovědi moc nadějně nevypadají, pořád doufám, že se meteorologové zase spletou. Protože jestli se k podzimní depresi, rýmě, nulovému času na sport a pracovnímu náporu přidá ještě i deprese ze stavby, tak to už je opravdu na chocholouška. 

Škoda jen, že dům neroste tak rychle jako mraveniště cestou na Helfenburk – tam má každá druhá hromádka víc než metr na výšku, to je skoro jak u nás na baráku...

Co mě jako milovníka léta, tepla a slunce dokáže ráno hned rozhodit a naštvat, jsou zamrzající okna na autě. Vždyť je teprve září! Léta skoro nebylo, tak co to je?! Takže nejenže člověk vstává za tmy, pak řeší děti, svačiny, školu, školku, spoceně přichází k autu, a to je pokryté zatím lehkou vrstvičkou ledu. Naštěstí stačí pustit rozmrazení skla a za minutku je to pryč, ale co až budu spocená muset ještě škrábat? Do práce přijedu s make-upem, který bude už lehce jetý, a já taky. Na to se teď vyloženě netěším a lituji kolegy.

No jo, půlrok blogu uzavřen, třetí kvartál v práci taky, KPI vidím na méně než 100%. Teď už jen vyhlížím lepší zítřky – ideálně bez nemocí. Občasné pokašlávání u dcery mě sice trochu znervózňuje, ale zatím je to vzhledem ke všem ostatním věcem jen takové mírné znervózňování, ale to si povíme jak to bude pokračovat...